Výstava „2 tváře Prahy“

(Pavlína KAHÁNKOVÁ: Zrcadlení)

Fotografická výstava „2 tváře Prahy“, kterou v těchto dnech můžeme shlédnout v horní části Václavského náměstí, ale kupodivu z tohoto rodu není, i když se těmto ztřeštěnostem v režii politických stran na první pohled podobá. Výstava se totiž koná již potřetí a i čas ukončení „jako náhodou“ v době těsně před volbami  se jen prostě shoduje s časem loňským. Co ale společného s těmi volebně roztodivnými podniky jistě má, je její neuvěřitelná plytkost a holá zbytečnost. Jakoby si radní řekli, že když je teď výstava fotek v kdejaké kavárně, musí i pražská radnice přispěchat se svojí trochou do mlýna a trochu se nám předvést.

Bohužel.

Přitom na papíře ten záměr vypadal tak ctihodně! Radnice se spojila s katedrou fotografie na FAMU, a ta vybrala svých deset nejlepších studentů, kteří pak sestavili obraz Václavského náměstí. Zajímavý záměr však bohužel ale neznamená kvalitní výsledek. Místo průlomu a smršti kreativity, připomínají vystavené práce studentů ze všeho nejvíce smaženicí z hříbků podpapíráků, ve kterém abyste lišky nebo křemenáče pohledal. Není však divu. Výstava už na první pohled ukrutně trpí nulovou kurátorskou prací s tématem, takže pak není žádného divu, že vystavené panely jsou jen náhodnou sbírkou náhodných obrázků z Václaváku poházených bez ladu a skladu.

(Lenka KOMÍNKOVÁ: Tváře Prahy)

Jako bychom se prostě vůbec nedívali na nejlepší a výběrové práce mladých nadějí české fotky, ale na vlastivědný výlet fotokroužku z Pelhřimova (snad mi to Pelhřimováci odpustí, je to jen básnický příměr) na svém prvním zájezdě do Prahy. Flagrantně je zde zřejmá a na první pohled viditelná nulová práce s myšlenkou, konceptem, a namísto ní přichází jen markýrované pózování náhodných postav s bílou deskou za zády jako v případě Lenky Komínkové. Trik ve fotografii již dávno použitý a dnes vyšeptalý, navíc zde použitý zcela bez souvislostí. Lépe však nevyznívají ani dokumentární cykly, kde příkladem budiž naprosto nenápaditý soubor Kláry Švancarové snad jakýchsi václavských chodců. Pouhá sbírka hlav, které jsou zcela bez vnitřního charismatu, fotky naprosto postrádající onen „rozhodující okamžik“, který je vyčlení z banálnosti, z pouhých obrázků, které si odsud odnáší každý majitel fotoaparátu v mobilu po deseti minutách strávených „před pomníkem“. Je až k pláči, že by to snad mohly být ty současné nejlepší práce legendárních famáků.

(Klára ČVANČAROVÁ: Moment ticha)

„Dvě tváře Prahy“ jsou prostě trpkým zklamáním a tragickým omylem.

A přitom samotný nápad využít horní část Václavského náměstí jako OpenAir výstavní plochy je navýsost skvostný. Je to místo s obrovským geniem loci, místo s neuvěřitelnou intenzitou návštěvnosti, které je pro případné fotografické výstavy jako stvořené. Musí to však být výstava s jasnou koncepcí, vedená pevnou kurátorskou rukou tak, jak nám třeba předvedla galerie Rudolfinum a její legendární „Double Fantasy“. Snad to dojde i pražské radnici.