Dana Kyndrová: Sentiment přehlušuje špatné fotky
O tom, zda fotografie je, či není uměním, se dlouho vedly
spory. Není divu. Technicky vzato je totiž fotografie jen a jen prostým
záznamem skutečné skutečnosti. Vnější, skutečný svět přenesený světlem a
nehybně zaznamenaný ve své skutečnosti. Záznam. Vryp. Není to malba, která může
být vedena vůlí a sny a touhami člověka a která může plynout svými vlastními
krajinami. Světlo nemá emoci, a tak fotografie je to, co vidíte. Kopie
vnímaného světa. Může být tento technický, čistě řemeslný záznam vůbec uměním?
Ale samozřejmě, že je to pravda a spor je dávno rozhodnut!
Moderní fotografie se dávno vymkla z omezujících bariér narativního
zobrazování a zcela pevně již kráčí po svébytném území zvaném Umění. Byť
technicky je to výše napsané samozřejmě stále neoddiskutovatelnou pravdou a
fotografie nadále vzniká jako přímý přenos informace z vnějšího, viditelného
světa na paměťové médium. přesto si fotografové našly způsoby a cesty, jak své
pohledy a sny i tak do fotografie dostat. Jen jsou tyto cesty cestami té menší
části. Většina má fotografii – a to nejen mezi tvůrci, ale zejména mezi diváky
- stále za věrný odraz živé skutečnosti. Právě pro toto publikum byla fotografie
dlouhou dobu tím prostředkem, který je chápán jako nástroj pro záznam
skutečnosti a byl to i pro fotografii dokonce neotřesitelný základní postulát.
Důraz na kvalitu a výběr této skutečnosti byl a je pro většinu diváků naprosto
zásadní.
Proto v dějinách fotografie pod tímto kánonem vznikl
jako jeden z mohutných proudů i směr humanistické fotografie. Protože co
je víc v oboru zobrazovaní než obrazy nás samých. To na nás samé jsme
přeci zvědavi, protože to jsme my. A když ještě to zobrazování nás samotných
dopepříme touhou v tom zobrazování hledat naše lidství jako naši nejvyšší
hodnotu, máme na světě humanistickou fotografii, která světu dala jména jako Werner Bischof. Směr,
který kladl důraz na přesné zpodobování žitého života a hledaný nejlépe přes
člověka obyčejného, uvízlého v drápech „dějin“.
Humanistická fotografie má v Čechách hlubokou tradici.
Tak hlubokou, že i dnes ovládá podstatnou část provozu české fotografie a že i
dnes svojí tíží překrývá v mediálním prostoru ostatní fotografické směry.
Jako je český film zanesen hláškováním a laskavostí hrdinů i sviní sedících
vedle sebe v objetí na jedné štangli, leží mainstreamová norma českého
vnímání fotografie v rovině toho, jak se autor umí vypořádat s obyčejným
člověkem usazeným v toku dějin, které se kolem něj valí. Tenhle úspěšný
formát mainstreamového souboru je většinou koncipován z pohledu nějaké
vykořeněné sociální skupiny, která nemůže ovlivnit svět, ale zato s pevně
vztyčenou hlavou žije svůj denní život. Jak už napsal Gorkij: Člověk – to zní
hrdě!
Budiž. Humanistická fotografie má svoje pevné místo
v dějinách a svým apelem na to nejprostší v nás a kolem nás dokázala
návštěvníkům těchto souborů ukázat hrdinskost jejich zdánlivě banálního života.
V plebejské zemi, jakou jsou Čechy, ostatně jak vidno byla semínkem, který
přímo rezonoval s naší mentalitou. Rádi se vidíme jako švejci a jsme rádi,
když je náš život líčen jako život pábitelský. Humanistická fotografie pro
národ, který jako svého národního hrdinu má Dobrého vojáka Švejka, je přímo
požehnáním, protože se v ní můžeme bezbolestně ztotožnit s ideou
vlastní velikosti, aniž musí překročit svůj rámec banálních všedních dnů. A když
je potřeba – můžeme se v ní i mravně osprchovat. Dodnes v soutěži
Czech Press Photo najdeme spoustu těchto souborů a dodnes jsou právě tyto
soubory nejvděčněji publikem přijímány. Tohle prostě k českému plebejství
patří a toto publikum radostně vítá. Mýtus o nás samých a naší velikosti bez nutnosti
zásadní volby a bez rizika stvrzovat tu velikost velkým gestem, je naším nejtrvalejším
národním mýtem.
Jenže, jenže. Jako každý denně nekovaný mýtus se i humanistická
fotografie v rukou našich fotografů a díky naší „neheroicko-heroické mentalitě“
stala v jistém smyslu šidítkem. Až příliš samozřejmě jsme se v ní shlédli.
Natolik je nám blízká, že už jakoby na ni neklademe velké umělecké nároky, ale
stačí nám, když jen půjde „spolu s národem“. Jakoby samo přijetí
stavebních kamenů neheroického patosu znamenalo kvalitu. Jakoby sám soubor,
když je vystavěný na „unižennych i oskorblennych“, byl kvalitou.
Není.
A to přesně je příklad výstavy Dany Kyndrové. Její výstava
přesně splňuje nároky kladené na humanistickou fotografií. Je poctivě, po vojensku
- jak si to tento druh fotografií žádá - braná zespodu, z pohledu
„obyčejných dní“, obyčejných denních událostí, kterými jsme my všichni byli
obklopeni, a hlavní roli v ní hrají „ti obyčejní“. Dana Kyndrová, přesně
v souladu s východisky, se snažila vytvořit „pomník všednosti“. Dává
velikost nám, tehdejším pěšákům, a dává tedy dnešním návštěvníkům této výstavy
zažít opakovaný pocit oněch dnů.
Ta výstava možná nechtěně, možná mimoděčně, možná omylem, ale
možná záměrně startuje nejvíce náš sentiment. Jsme sami sebou okouzleni.
V běžných záběrech vidíme svůj žitý včerejšek a díky té výstavě a jejím
fotografiím se snadno opět situujeme do pozice tichého buřiče proti zlému
režimu, který jsme si s láskou o sobě a v sobě lety vypracovali. Je
to stejné jako při prohlížení starých alb z dětství. Nezkoumáme estetické
kvality snímků, ale jsme obyčejně dojati svými vzpomínkami, jsme dojati během
času a bavíme se nad svým uplynulým mládím.
A nezkoumáme, že jsou fotografie vybledlé, že nám na
fotografii chybí kus ruky a do záběru nám leze babička, i když jsme jí to tehdy
několikrát říkali. Ne, dnes je vše přikryto sentimentem, a i ta babička je nám
dnes milá, protože to je alespoň jediná naše vzpomínka na ni.
Stejný sentiment na nás doléhá na výstavě Dany Kyndrové.
V její době běžně známý a už tehdy nikoli dvakrát objevný koncept
„obyčejného člověka“ ona poctivě rozpracovala do souboru stovek fotografií
zachycujících člověka v rytmu nadirigované „socialistické“ slavnosti.
Vytvořila pečlivou a rozsáhlou dokumentaristickou sestavu fotografií
z Prvních májů, „všelidové“ spartakiády, vítání občánků. A přidala
k tomu tehdy relativně nesamozřejmý svůj uhel pohledu, který nestál na
straně moci. Namixovala tedy koktejl života průměrného Čecha a dnes ho vrhá
mezi nás. Jenže to, co se tehdy asi u běžné populace mohlo jevit jako odvážné,
a to, co dnes rezonuje z pohledu sentimentu na pohled dozadu, bohužel
nebylo doplněno fotografickým talentem.
Ty fotky jsou totiž bohužel špatné. A co se ještě jakž takž
ztratí v magazínu či novinách a obklopené písmenky, se na výstavních zdech
objeví v plné nahotě.
Fotografie Dany Kyndrové jsou naprosto banální. Výjevy,
které na nich sledujeme, to bohužel nejsou ony Bressonovské „rozhodující
okamžiky“, ony záblesky geniality scény nebo příběhu, ale jen běžné konvenční
snímky. Z hlediska dnešního deníkářského provozu prostě denní práce
běžného redakčního fotografa. Ne úplně špatné, do novin na denní spotřebu
odpovídající, ale ničím nepřekvapující. Mnohé dokonce místo „vysezení okamžiku“
spíše připomínají střelbu na první. Kompozice vcelku banální, emoce odvozené,
nebo průměrné. Jistě, v té době neměl jako dnes fotoaparát každý, takže
jistou výlučnost i při jejich průměrnosti jim lze přiznat. Ale dnes? Dnes by
naprosto zapadly mezi ostatním elektronickým smetím.
A tak jejich hodnota prostě zůstává jen v tom
sentimentu. A v historické hodnotě, protože až budou děti chtít vidět
„ten“ rudý šátek, bude možné ho ukázat na těchto fotografiích. Víc toho od
fotek Dany Kyndrové nečekejme.