Je to prostě pošuk...(říká Lída Burdová)
Radek Burda a Etiopie
Lidé si Radka Burdu spojují s Etiopií. S tajemnou zemí kdesi v exotické Africe, kde si snad ještě domorodci dávají k polévce stehýnka bílých turistů. Proč ne. On sám říká, že je to poslední ráj na zemi. Rád a neustále se do této země vrací. Je z ní nadšen, a tu zemi miluje. Zná tam snad každý její záhyb. Vlastně ani tak nemiluje zemi samotnou, tedy přesněji řečeno nemiluje ji jen pro její přírodní krásy, jako hlavně kvůli jejím obyvatelům. Za ta léta si tam nadělal velké množství přátel asi díky své otevřené a šťastné povaze, ale určitě a hlavně díky otevřeným a šťastným povahám Etiopanů. Pokaždé, když se prohrabuji fotkami z té „jeho“ země, tak cítím, jak hluboce mu na ní záleží. Bylo to vskutku šťastné shledání. Je jen málo zemí, kde lidé jsou tak otevření jako tam. Říká se, že každý chlap má mít prut na ryby. Já mu ho přeji.
Etiopii objevil kdysi náhodou. Prostě tam byly levné letenky a na jejím území se vyskytovala čtvrtá nejvyšší hora Afriky – Ras Dashen. Že to byl hluboký omyl a že toto je úplně to poslední, co Etiopie nabízí, pochopil vlastně hned první den na místním tržišti, odkud si přivezl úžasnou sérii hlav místních obyvatel. Záběry, které v moderních civilizacích hledáte jen složitě, mu přátelská země nabízela každou hodinu na desítky. Byl v mnoha vesnicích prvním bílým mužem, který je kdy navštívil. Každý, kdo měl nohy a ruce, letěl za ním a chtěl si ho prohlédnout. Okukování bylo vzájemné. On si je prohlížel hledáčkem svého foťáčku, oni drkali lokty do sousedovic žeber a štěbetali o tom divném, „obrovském“ chlápkovi. Byl pro ně Bůh. Protože prostě je ten můj chlap na etiopské poměry tlustý! Takže správně řečeno sexy, že milé dámy?
Etiopie je třetí nejchudší zemí světa. Cestovat po ní je pro člověka z bohaté Evropy strastiplné. Nikoli kvůli komfortu. Radek Burda je zvyklý snášet daleko horší podmínky. On si přímo libuje, když může spát spolu se svým desetiletým synem v bordelu (pardon, ve veřejném domě) a v tom samém obydlí i čekat s větrnými slečnami ve frontě na jednu jedinou díru v zemi, které tu v euforii říkají záchod a který je vskutku suchý. Nejen lingvisticky. To on si libuje, když se může vést na korbě náklaďáku převážejícím skleněné střepy, který dýchavičně poskakuje po vymletých kolejích plných děr, protože ještě donedávna byly v zemi velké jak Francie jen tři silnice pokryté asfaltem. Ten smutek, ta strastiplnost prýští z něčeho zcela jiného. Z nezměrné chudoby obyvatel té země. Snad jen v Etiopii jsou běžnými obydlími chýše jen z klacků, kde jsou postele z udusané hlíny, a kde skutečně není jeden jediný kus nábytku. Tady na etiopském venkově je doopravdy téměř pravidlem chodit pro vodu i dvacet kilometrů k nejbližšímu prameni. A přeci a přes všechny obtíže jsou lidé v Etiopii neuvěřitelně šťastní. Krásně šťastní. Člověk se tam naučí a opravdu na vlastní kůži pozná, že štěstí není otázkou peněz. Tam pochopíte až do morku kostí, že štěstí je bohudík a na-štěstí relativní. Že štěstí je na-štěstí ohraničené tím, co znáte a může tak propuknout i na hliněné podlaze s jedním otlučeným kotlíkem na dělání kávy.
Radek Burda a jeho
workshopy
Jeho cesty do Etiopie, která pro mnohé voní dalekou exotikou a zároveň vzbuzují strach svojí divokostí, jsou cestami s foťákem na krku. Pravidelně se tam s ním můžete setkat při pořádání fotografických workshopů, které v Etiopii pořádá pro své klienty. Nejsou to nikdy žádné velké početné skupiny. Sám říká, že dokumentarista je osamělý lovec. A tak i skupinky jsou to maličké a není výjimkou toliko jediný manželský pár, který s ním cestuje. Nesnáší totiž workshopy, při kterých je plný autobus nadržených fotoaparátčíků a kde se jezdí někam či za někým. Jeho touhou a cílem těch jeho cest je totiž nebýt Evropanem na výletě, ale být jimi, být Etiopanem. Splynout s nimi. A to nikdy nemůžete dělat, když jste v tlupě, která si sebou přiváží svůj evropský svět. Teprve když jste jejich, teprve potom objevujete jejich úžasný svět. Teprve pak je Etiopie nejlepší místo, kde se dá zachycovat život. A už nezáleží na tom, jakou máte v ruce krabičku, jestli skvělého Marka 1D, který nemá ani soused pracháč, nebo nějaký kompaktík. Protože potom jste tak blízko, že k vám život proniká sám. Do každého fotoaparátu. Protože to, co doma z lidí jen pracně dolujete a s ostychem a se strachem v očích hledáte v hledáčku, vám tu najednou samo padá pod objektiv. Mnohokrát jsem ho už slyšela, jak se smíchem říká svým zákazníkům, že cesta do Etiopie je jako cestou na Island za velrybami. Tam totiž když velrybu neuvidíte, vracejí vám rybáři vstupné a tak raději tak dlouho křižují moře, než konečně velrybou najdou. A já úplně slyším, jak on jim slibuje, že když půjdou za ním a s ním, že jim garantuje, že si své nejlepší obrazy života uloví právě v Etiopii. A že když ne, tak jako Islanďané jim také vrátí vstupné. Přiznám se, že úplně trnu hrůzou. Naštěstí ale pro náš rozpočet k tomu ještě nedošlo.
Jenže Etiopie není pro něj jedinou destinací. Své workshopy už pořádal leckde. Tuhle se mi ztratil v Íránu. Na Mikuláše odletěl na Kubu a já měla strach, že Ježíšek mi přiveze jen jeho svetr s norskými vzory, protože prý mu tam stačily šortky. Má prostě rád každou zemi, která je – no, divoká. Nikoli tedy divoká ve smyslu nebezpečná, on už je to přeci jen tatík od rodiny. Ale divoká svým způsobem života. Třeba takový Írán. Když vám řeknu jméno toho státu, asi vám budou vstávat vlasy hrůzou na hlavě. Mě tedy alespoň vstávaly. Země Osy zla, země ďábla, tak nám ji Bush líčil. No a tomu mýmu chlapovi to tam přišlo strašně nudné. Prý široké silnice, usměvaví lidé v sakách a kravatách, fungující doprava, všude elektřina. No jasný. Hrozná nuda. A co myslíte, že on udělal? Vyrazil za nomády. To jsou ti, co putují pěšky se svými velbloudy stovky kilometrů za zimními pastvisky přes čtyřtisícová sedla, brodí se sněhem, překračují řeky i se svými stády ovcí. A byl šťastný. Tedy vlastně jen napůl. Když už byl v tom Kurdistáně, tak ještě se pak v těch divokých, hraničních horách na pomezí s Irákem, toulal. Než ho vojáci zatkli. Prý aby ho nesestřelily americké rakety. Prý ale je to jen rozverná historka, protože se všichni, při tom zatýkání, na sebe zubili. Holky, no nezabili byste ho?
Milý poděs
Teď už ho mám naštěstí zas chvíli doma. Zpracovává si kupu fotografií, které všude nacvakal a je to s ním k nevydržení. Normální chlap jde nakoupit. Normální chlap luxuje. Normální chlap si manželkou povídá. To je jasný. On ale slovo lux zná jen jako jednotku svítivosti. On je mešuge. Víte, já bych vám tolerovala i nenormálního chlapa. Fakt. Třeba takového, co se furt nípe v zahrádce a sází kedlubny. Nebo má lupu a zkoumá ohnuté rohy známek. Bože, já bych snad i chlapa, co pije, než tohohle šílence. Jasný, je s ním sranda. Královská sranda. Historky, co s ním mám, by vydaly na tři Vojny a Mír, a že to Tolstoj vzal gruntu. Na tohle je vážně kofr. Kým jiným bych se já, klaustrofobička, nechala ukecat, abych spala na Madeiře v tunelu o výšce jeden metr a kde vedle vás teče kanálem stoka, protože přeci nebudeme z hor scházet, když zas zítra bychom do nich museli jít. Kdo jiný vás nažene do tunelu o délce tři kilometry, kde hlavou narážíte do stropu, aby mu pak hezky v prostředku zhasla baterka, protože koupil přeci tu nekonečnou Faradayovou od Vietnamců aby ušetřil, a pak, místo řešení, když je kolem vás tma tmoucí a na obě strany přes kilometr černý tmy, tak aby on jen sakroval, že ho šíleně podvedli a přes hodinu meditoval, jak je na té tržnici najde, protože tu vyhozenou stokorunu jim tedy nedaruje? Tady už umíraly i děti a to jsou taky kvítka.
S Radkem Burdou je vážně zábava. Jestli znáte Saturnina, co po hostech metá ty proslulé koblihy, pak věřte, že s vážnou tváří metat koblihy bude i můj muž. Jen ty jeho koblihy budou koblihy koňské. A jako kůň se i u toho bude do kapesníčku řehtat, ale vás nechá při tom, že to dělá naprosto seriózně. Určitě počítejte s tím, že když pojedete autobusem a budete stát u řidiče, uslyšíte ho halekat ze zadní plošinky. A určitě si můžete být jisti, že téma hovoru bude naprosto ujeté. On se snad nenarodil tady, ale přinesli ho … no andělé to nebyli.
Ale mám ho ráda. A doufám, že vy budete mít rádi jeho fotky. Jo, a jestli ho chcete, tak ho klidně půjčím. Slibuji, že záplavy v Bangladéši jsou proti němu naprostá selanka.
Radek Burda, *64, www.etiopie.cz Dlouhá léta pracoval v cestovním ruchu. Dnes pořádá
fotografické worshopy po celém světě, píše pro významné české magazíny a fotí
pro tiskovou agenturu Mediafax. Mezi jeho fotografické úspěchy patří 2.cena v
prestižní mezinárodní soutěži PhotoAwards, kategorie Sport, nebo 2.cena
v prestižní mezinárodní soutěži The Color Award, kde byl oceněn
jako jediný Čech. |