Kam kráčíš, česká fotografie?
Česká fotografie, jak byla soutěží prezentována, jako by stále procházela po chodníčcích 20. století a úplně pominula vývoj, který urazila fotografie světová. A navíc jako by si stále zastydle libovala v tom našem českém pupku světa, zatímco kolem se žene moderní výraz fotografie a moderní témata. Přejme jí tedy do dalších patnáctin, aby zase nabrala dech. A, jako tomu bylo mnohdy dříve, aby se znovu pokusila přinést originální témata a nové pohledy.
ÚZKÉ ČESKÉ POJETÍ
Přehlídka Czech Press Photo, jakožto výběr těch nejlepších prací v jednom roce,
je specifická. Je to výběr toho nejlepšího nikoli ze všech druhů fotografie,
jak ji dnes známe, ale jen z těch, které se popisují slovem „novinářská“. Jedná
se tedy převážně o obrázky, které najdou uplatnění v časopisech či novinách, i
když hranice, které je oddělují od jiných druhů fotografie, nejsou až tolik
zřetelné. A tak tu tedy z principu věci nelze spatřit práce takových světově
oceňovaných tvůrců, jako jsou například Tereza Vlčková, Veronika Bromová nebo
třeba Štěpán Grygar, kterým prostě sluší výstavní plochy galerií a navíc
pracují s manipulacemi, což je přímo proti smyslu pravidel Czech Press Photo. V
plochém slova smyslu je novinářská fotografie taková, která nezkresleně
zaznamenává denní události a zprostředkovává pohled na to, co se někde stalo.
Zdůrazněme ale, že opravdu a jen v plochém slova smyslu, neboť dnešní světová
fotografie již urazila obrovský kus cesty – předchozí vymezení je jí dávno
těsné a možná, že ve svých nejlepších dílech tuto definici dokonce zcela
zavrhla. Ano, úkolem novinářské fotografie je stále informovat a obrazově
pokrývat jednotlivá dění. Ale to je úděl denní novinařiny. To nejlepší, co by
mělo být vidět na Czech Press Photo, by přece jen mělo mít něco navíc. Protože
ve svých špičkových snímcích dnes žurnalistická fotografie nedává prosté obrazy
událostí, ale zanechává v divákovi hlavně názor na svět a svou podstatou
zprostředkovává zásadní a hluboké emoce. Moderní fotografie se svým pojetím
stále víc a víc blíží výtvarnému umění a dotýká se ho.
PŘÍBĚH, NÁZOR, VIZUALITA
Prosté záznamy skutečnosti jsou stará vesta a v každé dnešní mezinárodní
soutěži jsou zaměněny fotografickým příběhem, koncepcí, názorem a fantastickou
vizualitou. Stará fotografie, která nám říká, kde a co a jak důležité bylo být
na místě jako první, je pryč a je nahrazena konceptem, jenž se tvoří ještě před
prvním stiskem spoušti fotoaparátu. Vítězná fotografie nejdůležitější
novinářské soutěže World Press Photo je na první pohled obyčejná. Je to
policista se zbraní v jakémsi domě. Avšak když si tuto fotku zasadíte do
kontextu, objevíte neskutečné valéry interpretací, které tento na první pohled
banální snímek vystřelují do výšin. V soutěži Prix Pictet vítězí fantastická
série obrazů Nadava Kandera pořízených podél řeky Yangtze, která neskutečně
hlubokým a novým vizuálním jazykem oproštěným od dočasností předvádí
neuvěřitelnou proměnu Číny, již si prošla za posledních dvacet let. Každý den,
s každou novou soutěží se objevují noví, talentovaní fotografové jako například
mladá, osmnáctiletá (!) holandská reportérka Bieke Depoorter, která si prostě
jen zaznamenala svoji cestu po transsibiřské magistrále, a přesto dokázala
přivézt silný příběh o současné ruské společnosti, a porazit tak staré
harcovníky novinářské fotografie, kterým vyfoukla cenu Magnum Expression Award.
Nikde tady však není po českých reportérech ani vidu ani slechu.
HEZKÁ KOMPOZICE,
HEZKÉ BARVY
Výstava Czech Press Photo se ve svém jubilejním ročníku zaštítila větou W.
E. Smitha: „Chtěl bych, aby moje
fotografie byly něčím víc, než zachycením holých faktů, chtěl bych, aby
zachycovaly vnitřní smysl.“ Té větě tleskáme, ale bohužel byla u vítězných
sérií zhusta jen prázdnou proklamací. Více než odvážných a nových, vizuálně
silných děl s výpovědí je v tomto ročníku sérií prvoplánově popisných. Anebo
alespoň na první pohled zastiňují ostatní práce. Podíváme-li se na letošní
ročník z nadhledu, vidíme místo fotografií a jejich zápasu o nové vyjádření
vlastně jen politický kaleidoskop.
Představte si nějakou letošní důležitou událost – a hle, vzápětí najdete její
fotografický odraz na Czech Press Photo. A tak tam prostě nemůže chybět
návštěva Baracka Obamy, příjezd papeže, házení vajec na Paroubka či jarní
povodně nebo sraz neonacistů. Snad nejflagrantnějším příkladem tohoto
vyplňování křížovky důležitých českých událostí je obraz popálené holčičky z
Vítkova, který „pohnul národem“. Je až s podivem, že mezinárodní porota, která
nemá bytostnou znalost místních příběhů – ostatně, zkuste si například cvičně
vyjmenovat tři čtyři události lokální politické scény v Maďarsku – po těchto
„typicky českých příbězích“ neomylně sáhla. Jistě, nejsou to většinou špatné
snímky, ale jsou to bohužel většinou jen snímky „hezké“. Takové, které se v
daném případě snaží o „hezkou“ kompozici a „hezké“ barvy, ale neříkají víc,
nemají svůj vlastní příběh nebo přesah, který je zařazuje k velkým
fotografickým dílům. Snad nejhorším příkladem takto plytkého fotoseriálu jsou
snímky papeže Benedikta XVI. vystřílené dávkami z kulometu z jednoho místa
kdesi nahoře a pomocí teleobjektivu, bez jakékoli invence, bez jakéhokoli
hlubšího smyslu. Vznikly náhodně díky tomu, že prostě přijel otec Benedikt,
bylo nutné informovat – a tím to končí. Je jisté, že házení vajec na Paroubka
je obrazově efektní akce, ale upřímně: bude si to někdo příští rok ještě
pamatovat? Ostatně, český národ hned po udělení Nobelovy ceny a vítězné fotce
na Czech Press Photo přikvačil s anekdotou: Víte, kdo v sobotu vyhraje Miss ČR?
Přece Obama.
ZÍVÁNÍ U VÍTĚZE
Vítěznou fotografií Czech Press Photo se stal snímek Obamy a Masaryka proti
sobě. Podle vyjádření poroty se tak stalo proto, že ji „tato fotografie zaujala
svojí překvapivou a neobvyklou kompozicí zachycující událost jak národního, tak
mezinárodního významu. Symbolizuje setkání mezi nadějemi minulosti –
prezidentem Masarykem – a překotnými změnami současnosti – zvolením prvního
amerického prezidenta černošského původu. Je vyjádřením nové naděje pro
současný svět.“ Je dobré si právě tohoto vysvětlení povšimnout. V tom výroku je
totiž ukryto všechno. Budeme-li číst pozorně, zjistíme, že je v něm zakódováno
právě a nepřiznaně to, že tento snímek nemá – na rozdíl od zmíněného vítězného
snímku World Press Photo – žádný příběh. Není to žádný obecný stav, situace,
názor. Jsou to jen novinářské symboly. Fangličky navěšené na náhodnou situaci
tak, aby to bylo „správně“, avšak nikoli proto, že se tím autor snaží něco
říci. Je to ctihodný politický snímek pána s jeho psem u krbu, důstojný vítěz,
u kterého se bude zívat.
NADĚJE TU JE
Přesto situace není tragická. Naštěstí lze mezi sériemi najít i obrazy,
které se snaží potýkat s moderním výrazem fotografie. Soubor Zatorskeho psů
vznikl dřív, než byl zachycen fotoaparátem. Je konceptem s melodickou linkou,
kde má každý obraz svoje místo a je pevně svázán s ostatními obrazy.
Jsou tu výborně podané portréty seniorských sportovců autorky Lukášové, které
možná právě proto, aby nebyly česky pepíkovské, musely vzniknout v Americe. Je
to ale i například soubor Návštěvníků od Jana Cágy, který je přesvědčivou a
zábavnou sondou a jenž zřejmě naštěstí nevznikl jako odpolední výstřely na
seřadišti před sochou Masaryka. Snad největším překvapením je ale soubor mladé
fotografky Venduly Knopové, který se zbytečně krčí kdesi mezi posledními
oceněnými, a přitom právě tento její soubor, tato konceptuální fotografie
polských dělníků, již Vendula předložila, je tvorbou, která je dnes
nejžádanější. Možná trochu intelektuálskou, možná pro české lidové publikum až
příliš výtvarnou, ale přesto bytostně moderní. A vlastně ani s politickou
fotkou to není úplně zlé. Dlouhodobá práce reportéra Michala Čížka přinesla
velmi neotřelé, originální, zábavné a civilní portréty prezidenta Klause.
Snad jsou právě tato díla krví, která okysličí příští ročníky.
Anebo jim dá alespoň nové podněty. A to nejen fotografické, ale i pro porotu.
vyšlo v MF Plus č. 48 / 2009
Foto popis| Alžběta Jungrová, PPF Media, cena UNHCR: Barmský nelegální
uprchlický tábor v Kutupalongu. Bangladéš, 2009
Foto popis| Jan Zatorsky, Lidové noviny, Reportáž – první cena Czech Press
Photo 2009: Pochoutka. Na Celebesu je pojídání psů běžnou záležitostí.
Indonésie, listopad 2008
Foto popis| (shora dolů) Joe Klamar, APF, Reportáž – čestné uznání: Uprchlický
tábor a vypleněná krajina okupovaná Tamilskými tygry. Srí Lanka, 23. 5. 2009
Roman Vondrouš, ČTK, Umění – druhá cena: Fragmenty, metropole. Praha, květen až
září 2009 Jan Zatorsky, Týden, Instinkt, Umění – třetí cena: Hřbitov zvířecích
miláčků. Únor až červen 2009 Michal Čížek, APF, Aktualita – čestné uznání:
Demonstrace ultrapravicových radikálů. Litvínov, 17. 11. 2008
Foto autor| FOTO: CZECH PRESS PHOTO 2009 (7)