Dvě tváře odsunu - Kyndrová a Cudlín

Velké události plodí velké fotky. Kvůli této větě a pro tento vypozorovaný fakt se vymyslela mašinérii, která vyprodukovala létající válečné novináře. Jen kvůli té větě se partička světově nejuznávanějších fotografů slétá ke každému válečnému konfliktu pod zástěrkou informování veřejnosti. Jako supí letka se vrhá přímo do ohně bojů a číhá na nejpůsobivější foto. Foto, které jim získá Pulitzerovu cenu. Foto, jakým byla třeba ona legendární fotka nahého vietnamského děvčátka prchajícího před vojákyz jižního Vietnamu, kteří zatím vypalovali její vesnici napalmem. Této bláhové věty se ostatně drží třeba i Jan Šibík. Ano, to on je ten šílenec, který kvůli této větě ob týden sedá do letadla a vymetá světová ohniska nepokojů.

Něco, pardon - opravuji - nemálo pravdy však na tom samozřejmě je. Při zlomových událostech dochází k emočně vypjatým scénám. Osudy lidí se jako třísky lámou v jediném okamžiku a lidé v těch okamžicích se navracejí do své nejhlubší přirozenosti. V tu chvíli nehrají. Prožívají. Ale hlavně v těch zázračných minutách odpadají jejich civilizační slupky a oni se odkrývají ve svém nejvnitřnějším lidství. Prostě velké události plodí velké fotky. Jenže jak už to tak bývá, ne vždy a ne každému. Fotograf a kritik Jiří Jeníček kdysi řekl Josefovi Koudelkovi: „Koudeláčku, fotograf dělá námět a námět dělá fotografa“. Jistě, velké téma vede fotografa jako po dálnici a zdvihává ho k výšinám. Ale teprve genialita, kterou má Josef Koudelka na rozdávání, teprve ona dává fotografiím tu závěrečnou třešničku.

Odsun sovětských vojsk z území tehdejšího Československa byl onou takovou zlomovou událostí naší moderní historie. Od události uplynulo dvacet let a jak už to při takových výročích bývá, stalo se toto výročí očekávaným důvodem k ohlednutí. Praha letos v měsíci červenci hostila dvě výstavy fotografií týkající se Odsunu. Na straně jedné to jsou fotografie Dany Kyndrové tvořící součást prestižní výstavy na prestižním místě - Rituály normalizace, kde tato olbřímí výstava pokračuje ještě v měsíci srpnu a je mohutně podporována médii a reklamní kampaní. A pak drobnou, nenápadnou výstavu barevných diapozitivů vynikajícího českého fotografa Karla Cudlína. Výstavu před veřejností téměř utajenou, v hloubi jednoho domovního traktu, kde se jeho fotografie snad proto, že jsou „od Cudlína“, jen cudně promítají toliko na projektoru. A kde dokonce projektor ani není trvale spuštěn, ale čekal až na mne, na náhodného diváka, a teprve pak ho obsluha zapnula.

Dvě výstavy. Stejná zlomová událost, stejný čas, stejné místo. Dana Kyndrová dokonce v jednom rozhovoru přiznala, že jí fotit s Karlem Cudlínem nepřišlo zrovna šťastné, protože si náměty vlastně kradli a navzájem si překáželi. Je to možné. Z obou výstav ale nic takového vypozorovat nelze. Průnik fotografií těch dvou výstav je totiž tak minimální, až je s podivem, jak tak dva odlišné soubory mohly vzniknout.

O Daně Kyndrové a její výstavě Rituály normalizace jsem již psal v článku předešlém (viz zde). Doplnění výstavy o fotografie z Odsunu sovětských vojáků na tvůrčí autorčině metodě nepřináší mnoho nového a není nutné příliš závěry učiněné v onom článku opravovat. Ano, Dana Kyndrová zůstává i zde – v této sérii – úzce zaklesnuta ve svých limitech. Dál pokračuje ve své metodě zachycování banálních situací v banálních kompozicích. Ve svých fotografiích dál snaživě obrazově dokumentuje přelomový čas té doby. Sbírá situace, je vidět dobře nastudovaná okoukanost postupů od velkých jmen historie fotografie jak správně tvořit záběry. Jenže zároveň je v každé té fotografii cítit i ten chybějící malý krůček, který řemeslně dobře udělanou fotografii odlišuje od fotografie skvělé, nezapomenutelné. Daně Kyndrové v jejich fotografiích chybí – i tady – spirituálnost. Něco, co nás přenese přes daný čas a my ucítíme člověka v jeho obecnosti. Přesto se právě na jejím souboru dá skvěle ilustrovat velikost tématu. Právě ona velikost ve spojení s fotografem. V porovnání se záznamy „socialistických rituálů“ ji totiž tady až neuvěřitelně pomáhá onen historický okamžik. Její záběry - byť spíše připomínající zdokumentované natáčení filmu o Odsunu, než osobné položení se autorky do dané události - jsou díky té události a pod tíhou a vážnosti události samé, přeci jen daleko živější. Ona dálnice, o které bylo psáno výše, vyvezla i Danu Kyndrovou. Vyvezla ji vysoko, tak vysoko, že ji donesla až na mediální piedestal autorky „Odsunu“. Ale zároveň ta výstava ukázala, jak je její tvář ledová. Chladně zaznamenávající, bez onoho punktu živočišnosti, který je naopak vlastní géniům.

Výstava Karla Cudlína, navzdory své skromnosti a nenápadnosti, odhaluje tvář druhou. Tvář žhavou, horkou. Tvář, která nás vtahuje do toho místa a prostoru. Nejsme jen svědky děje jako u Dany Kyndrové, nejsme jen na projekci nějakého, hezkého filmu o Odsunu, ale na té výstavě jsme přímo vtaženi doprostřed děje. To my se stáváme přímými účastníky a to my se v tom ději procházíme. Karel Cudlín má neuvěřitelnou schopnost skvělého fotografa pracovat přes fotografie s našimi pocity. Dokáže nikoli aby fotografie vyzařovala pocit, ale dokáže nás přinutit svojí fotografií, abychom my sami zaujali postoj a emoci. V jeho fotografiích, na pohled také obyčejných, pracujících stejně jako Dana Kyndrová s banálními rekvizitami, se ukrývá spirituálnost těch nejobyčejnějších věcí, lidí a situací. Dovede změnit pozici nás, pozorovatelů a usadit nás přímo doprostřed děje.

Jím vybrané fotografie jsou napohled prosté. Dokonce by si mnohý mohl říci, že až nudné. Na většině jeho fotografií chybí člověk, lidé. Jsou to převážně jen obrazy symbolů, domů, cedulí. Na rozdíl od Dany Kyndrové pracující až s přetékavě jasným ruským vojákem, člověkem, který „táhne“ domů, je Karel Cudlín neuvěřitelně cudný. Jeho obrazy nejsou vůbec na první dobrou. Pokud on vůbec zachycuje vojáky – a že většinou nikoli, pak je vidí jen jakoby v přestávce jejich povinností. Ve chvílích stejných, které můžete přes pole pozorovat u našich kluků a kdy jen ruská uniforma ty mladý ucha odlišuje od našinců. Svlékněte je z mundůru a budete je mít rádi! Ta metoda Karla Cudlína je ale strašná. Protože právě prostřednictvím jeho fotek zobrazujících prázdné symboly, floskule, třepetalky vidíte jak s obyčejnými kluky odkudsi z Uralu zamávala neuvěřitelná obludnost totality. Totality, tvářící se napohled z ruské strany normálně, ale která ty obyčejné a normální dovedla zavléct do cizí země, tisíce kilometrů daleko a nechat je tam sice dal žít obyčejné životy, ale při tom je i nenápadně znásilňovat. Drtit je pod nánosy hesel, pouček, příkazů a pomocí soustavného tlaku je lámat.

Díky Cudlínově fotografiím si tak najednou uvědomíte, že Odsun není jen příběhem vítězství Čechů – jak to traktuje Dana Kyndrová, která snaživě vytváří heroizaci události v souladu s převládající současnou doktrínou. Že to není příběh Osvobození, heroický příběh, který si náš národ bude pamatovat jako Den, kdy napráskal Rusům, a kdy jsme svobodně vydechli. Ale díky Cudlínovým fotografiím si to svět hlavně může pamatovat jako příběh toho, kdy se pro všechny obyčejné lidi narovnávají věci do normálnosti. Do toho úžasně báječného stavu, kde normální uralští kluci mohou zase normálně honit uralské holky. A kdy čeští kluci mají zase svoje Milovice, pro svůj vlastní život. A hlavně, kde Milovice nejsou tím nejpodstatnějším na příběhu, ale kde se ten příběh obyčejného člověka semletého dějinami a vyvrženého na druhé straně zeměkoule mohl udát kdykoli a kdekoli a byl by pořád stejně hluboký a naplněný emocemi. Ano, to je Cudlínovo hluboké poselství lidskosti, které z jeho fotografií na této výstavě žhne. Poseltství nadčasové a oproštěné od místa. Jeho pohled. Tvář odsunu, která bude zářit i za sto let. Příběh, který dovoluje napřáhnout ruku.

Těším se na čas, kdy Cudlínova výstavě bude na Staroměstské radnici a kdy ji budeme mít rádi.