About Works

Globalizace je mnohem rafinovanější, než jí její kritici přiznávají. Má totiž vkus, tedy alespoň v těch koutech světa, kde ví, že po ní bude žádán. Pokud opomeneme řadu dalších rovin a budeme se držet čistě estetického rozměru globalizace, její problém dnes není v jednotlivých nevkusných detailech, ale v nevkusném součtu.

Pokusme se nyní tuto zcela nesrozumitelnou myšlenku rozvést. Tak třeba satelitní domky – většina z těch dnešních není sama o sobě ošklivá, ctí parametry vesnického nebo městského domu, o hlavu převyšuje většinu toho, co se postavilo za komunismu. Problém je v jejich nesouladném propojení, nevkusném součtu.

A stejně tak nábytek ze švédského řetězce IKEA, kde většina z nás nakupuje nejčastěji. Nikde jinde člověk nenajde v přijatelné ceně a jakž takž snesitelné kvalitě skříň, postel nebo stůl, která odpovídá jeho vkusu: výsledkem ovšem je, že dnešní domácnosti se podobají jako vejce vejci, což v citlivějším jedinci, píšícím ve své vlastní IKEA klícce článek pro fotografický magazín, vyvolává lehkou tíseň. Unifikace vždycky smrdí a vkusná unifikace smrdí o to víc, že nechápeme, co nám má na ní vlastně vadit. Fotograf Radek Burda na sjednocenou estetiku (nejen) českých IKEA obydlí poukazuje v souboru, jehož ukázku vidíte před sebou. V povědomých interiérech se mění lidé jako zcela zaměnitelná stafáž a není vlastně příliš jasné, kdo je tady důležitější – jestli ohoblované kusy smrku, nebo jejich živí společníci. Myšlenka je to jednoduše působivá, tak nějak univerzálně využitelná pro kdejaký fenomén našeho dnešního života. Tak nějak umělecky globální, chtělo by se říct. Formou proměnlivého nezúčastněného záznamu bychom mohli dokumentovat třeba majitele terénních čtyřkolek, nákupní centra s unavenými prodavačkami nebo uživatele Facebooku po celonočním chatu. I velká část současného umění, fotografii nevyjímaje, totiž vzniká jakoby na klíč, vybavená přidanými imbusy, s jejichž pomocí si uživatel sestaví výsledný významový tvar a ještě z toho má dobrý pocit, jaký je zručný. Druhá generace konceptuálního umění pak samozřejmě s jistou

instantností počítá coby komentováníhodným a zároveň bytostným rysem tvorby – aplikováno na tento Burdův soubor by to znamenalo nechat jej vystavit přímo v prodejně švédského gigantu a poté si vlastní hnízdo ponechat bez nábytku, pouze vytapetované snímky z vernisáže. Taková myšlenka se přímo tetelí významy, nemyslíte? Souboru Žijeme v IKEA se zkrátka nedá nic vytknout. Je geniálně jednoduchý jako příborník Bonde, poctivý jako knihovna Leksvik (model antik), šaramantní a bezpečný jako dětská židlička Gulliver. Jen se člověk nemůže zbavit neurčitého dojmu, že tak trochu smrdí.

Petr Třešňák

Autor je redaktorem týdeníku Respekt