Bio
Awards
Gallery
Essays
Banalities
Contacts

Czech Press Photo 2011 - Drzá pomlouvání fotek poprvé

Upsal jsem se ďáblovi. Slíbil jsem si sem exkluzivní text o letošním Czech Press Photo, byť jsem již jeden napsal. Ten jednodušší, protože se držel víceméně nějakých počitatelností, i když i tak jsem leckomu zdvihnul mandle. Ale sem jsem si slíbil napsat o tom, jak vítězné fotky vidím já. Úplně praštěný nápad a to i v tom případě, že je to osobní blog! Už pětkrát jsem napsané roztrhal a hodil do koše.

Samozřejmě, že ne proto, že bych nevěděl co psát. Zdrbnout umí každý, stačí si přečíst třeba jen různé diskuse k vyhlášení výsledků  Czech Press Phota. V tom to není. Roztrhal jsem to vždycky proto, že jsem nikdy nenašel nějaký obecnější klíč, než jen nějaké osobní naříkání, které je tu v takové neoblibě.



Je to vlastně zvláštní. Filmových recenzí vychází bezpočet. Mordujete se s filmem tak tři roky se všemi těmi přípravami kdesi na Novém Zélandu, necháte tam duši, a pak se přiřítí nějaký takový namustrovaný hošík odněkud z Košíř, a pár jedovatými šlehy ho sundá. A davy se na ty kecy těší a dokonce mnozí si podle nich udělají i názor a pak prostě do kina nevyrazí. Holt ve filmu, divadle, opeře, prostě tam je to tak nějak normální, a tohle zdrbnutí je součástí celého toho ekosystému. Ale ve fotce? Ve fotce je to samá rada: běž ty chytrej a předveď co dokážeš sám. Kdekdo z těch, co zdrbává, naříká nad tou nespravedlností přístupu.

Jako by nastalo babylonské zmatení jazyků. Ale jen na první pohled. Myslíme si totiž, že zmatení přichází z objektů našeho zájmu a vyčítáme světu, že nerozlišuje. A přitom zapomínáme, že to zmatení pochází od nás samých a že je vlastně spravedlivé  Ono je to vlastně docela prosté. Vždyť co jsou filmy, obrazy? To přeci není žádná absolutní krása pověšená do vesmíru Krásna. To jsou prostě filmy, obrazy. Kusy, které byly vyrobeny jedině proto, aby svoji krásu prodávaly jako vařečky svůj účel na vyváření velkého prádla. Filmy prostě zdrbnout lze, protože byly udělány jako výrobek. Jsou nabízeny na trhu a čekají s vlastností jménem zábavnost, inteligentní humor, nebo dojímavá romance, aby ta zábavnost byla vyměněna za peníze. A vědí, že když budou v tom, co slibují, dobří, tak se to rozkecá a dostanou zaplaceno více. Nic jiného. U filmu kritik je prostě ten, kdo za nás se pokouší sdělit, zda ta zahalená krása je fakt (alespoň podle něj) krásná, nebo ne, a to ne proto, že od něj chceme úsudek o kráse, ale prostě proto, že chceme ušetřit prachy.. Tohle jsou prostě pravidla prodejné krásy, ať si říká film, obraz, nebo balet.



Jenže pak tu jako protiklad stojí BÁBOVKA. Ano, ta naše stará, dobrá, voňavá bábovka od babičky. Obyčejná tvarohová. Nebo mramorová. Tady přeci každý ví, že u bábovky s rozinkami prostě žádný kritik být nesmí. I když vám nechutná, i když místo másla je tam prokletá Hera, moc dobře víte, že není možné říci babičce, že je divná a že ji připálila. Bábovka od babičky není lahoda sousta. Její bábovka, to je vztah. Babička nám bábovkou dává své srdce a srdce se nesmí ranit, i když je bábovka zdrclá. To ví každý. Jen ale málokdo si uvědomuje, že většina fotek jsou bábovky. Dělané s láskou, se zaujetím a určitě ne na kšeft. Dělané sice z vlastního pocitu naplnění absolutní krásy, protože každý z nás v torně nosí maršálkou hůl, ale dělané vlastně více pro sebe. My nechceme, aby nám někdo do fotek vandroval. My je děláme jako bábovky a taky proto jsme tak na ně hákliví. Jako když babičce tu bábovku zhantáš. Není to job. Jsou to fotky, jsou to naše ve sklepě vypiplané kaktusy, s kterými se pak nadýmáme před sousedem.

Proto je kolem fotek, jako kolem bábovek, vždy tolik zlé krve. V cizích fotkách vidíme ty své bábovky. Tu svoji práci a tu svoji touhu zachytit absolutné krásno a nedělat z toho kšeft. Vlastně i proto se tak málo o fotkách hovoří. Copak se snad bábovky rozebírají? Každý přece ví, jak chutnají, a tak si mezi sebou nejvýše řekneme, kde jsou ty nejlepší. Slovo mizerná bábovka prostě v tom našem mafiánském prostoru našich babiček neexistuje.

No tak to vidíte. A já blbec jsem si usmyslel, že zrovna do těch bábovek budu vandrovat. To zase bude dole v komentářích řečí. Ale nešť: slíbil jsem si to, budu to muset udělat. Ke cti mi snad bude přiřčen fakt, že fotky v Czech Press Photu již naštěstí nejsou bábovky od babičky. Jistě, stejně sice voní, vypadají stejně, ale naštěstí jsou dělány na kšeft. Jako ty filmy. A tak snad – jako u toho filmu - mám tedy právo vstupu na toto minové pole. I se všemi výhradami a nevyřčenými či i vyřčenými námitkami subjektivního pohledu, nedochůdcovství a zapšklého shazování z důvodu léčby vlastního trpaslictví.

Prostě to udělám, protože si myslím, že o fotkách, které byly dány k veřejnému zhodnocení,  by se hovořit mělo. I když hrozí riziko zesměšnění se, nebo naopak riziko vlastní nabubřelosti a chytráctví. Protože jedině přes kritickou zpětnou vazbu lze propříště dělat bábovky jako sen. Pojďme se tedy na některé vítězné fotografie Czech Press Photo 2011 podívat podrobněji.

Chabá obhajoba vítězné fotografie

O vítězné fotografii se vždy vedou spory a téměř vždy všichni dojdou k jednoduchému a jednotnému závěru, že se to tedy letos opět nepovedlo. Vzpomeňme jen na vítězné setkání Masaryka s Obamou, nebo na exekuci dítěte. Podobné diskuse budou jistě i letos, což už ostatně naznačily řeči porotců, kteří sami, slovy diplomatickými, se nám snažili vysvětlit, že také dvakrát spokojeni nejsou. Ostatně ono ani opravdu není divu. Vítězná fotografie je naprosto banální. Neříkám, že je kompozičně špatně. Její prostřednost vychází zcela odjinud. Ta fotografie je totiž zcela zaměnitelná. Mohla se stát kdykoli a kdekoli a mohla představovat jakýkoli střet. To NENÍ fotografie protiromské demonstrace, to NENÍ fotografie ukazující třeba vzepření se člověka státní moci. To je prostě jen nějaký chlápek v nějaké demonstraci. Hezká fotka. A náhodou nafocená v demonstraci, kde jsme zklamali, protože jsme jako bílí šli proti cikánům  Takže když se dá dohromady popisek a tato fotka, a to celé se přilípne na titulní stránku novin, tak to je skvělá titulka. V úterý vyfocená,ve středu v novinách a ve čtvrtek delfín proskakující ohňovým kruhem. A v pátek zapomnění.


Jenže já v titulku této kapitoly napsal slabá obhajoba. Co tedy chci po svých předchozích slovech hájit? Ach ano, přeci tu vítěznou fotku! Protože v jednom směru si hájení zaslouží. Ta fotografie je totiž v jistém smyslu ikonická. Čistá, jednoduchá, zřetelná, s výrazným a jednoduchým motivem. A vítězná fotografie celé soutěže prostě musí být fotografie ikonická. Může se nám stokrát víc líbit nějaká série, ale nikdy nesmíme zapomenout, že jen jedna fotka bude na plakátech. A ta jedna jediná fotografie musí zadunět, musí v ní být taková energie, aby byla schopna přilákat návštěvníky. A v tomto ohledu to tato fotka splňuje. Když ne absolutně, zcela určitě alespoň tak, že žádná jiná TAKTO VÝRAZNÁ fotografie v soutěži nebyla.

Ždímání emocí: Arabské jaro a norský masakr

Emočně nejsilnější jsou asi vždy fotografie z hraničních událostí: smrt, fyzické utrpení, válka, fatální nemoci, ztráta lidskosti, hraniční diskomfort. Ve středověku se veřejnost zvala na popravy. Jednak proto, aby lidu z podhradí ukázala jak dopadnou, když se budou bouřit, ale také to bylo jakési očistné divadlo. Naplnění odvěké lidské touhy pozorovat jako šmírák cizí utrpení. Byl to ventil, kdy si lidé mohli říct, že v tom jejich šíleném životě existují ještě lidé s daleko horšími osudy Ve středověku se na popravy lámání v kole a stětí chodilo i s dětmi a nikoli z donucení. Ta touha, i když se natisíckrát budeme sami obelhávat, v nás zůstala až do současnosti. Jako stejnou duševní hygienu máme dnes alespoň fotografie těchto hrůz. Sice se nad nimi (hlasitě) pohoršujeme, ale ve skutečnosti jsme na ně zároveň i zvědaví. Šmírujeme v nich cizí životy a radostně se ubezpečujeme, že je to jiný svět, než svět kolem našeho domu. Je to takové naše malé, tajné, středověké voyerství a nikdy nepřiznaná radost z (cizí) krve. 

Jenže přeci jen už středověk je snad vážně pryč. Hlubinným zákonitostem našich duší sice nemůžeme poručit, ale přeci jen jakési posunutí snad nastalo. Snad jsme se obalili od těch dob přeci jen nějakými civilizačními slupkami, a tak i tyto fotky hrůz si již neprohlížíme jen jako osamocené, absolutní prostorové zlo, které nám působí neuvědomělou rozkoš. Opravdovým a snad opravdu hmatatelným vítězstvím poválečných generací se snad stala vědomá touha toto abstraktní zlo nevyhledávat, ale naopak touha číst a nalézat v těchto hraničních situacích nějaká lidská poselství pro budoucnost. Ostatně o tom jsou i celé dějiny humanistické fotografie, která sice ukazovala zlo zblízka, ale vždy se pod tímto abstraktním zlem pokoušela najít člověka a jeho hrdost, nezlomnost, a hlavně jeho zítřek.


Jistě, je těžké takovéto fotky udělat. Vyžaduje to jít až do samé podstaty zla, jít dovnitř a vydat se z posledního. Objevit lidské individuální příběhy, na kterých budete schopen představit osudy lidstva, jeho emoce, pocity, touhy, sny, vzdor. Jistě, ne vždy se to povede, protože musíte najít ty nejzasutější okamžiky lidství. Ale soutěž Czech Press Photo, jako nejvážnější soutěž s tímto posláním, by se takovéto momenty měla snažit hledat a nacházet.

Letos ale nenašla, vyjma Cágova bahna, žádné. Což by snad ani tak nebylo špatné. Prostě neúrodný rok. Horší ale je, že místo chlapského přiznání, že takováto série nedorazila, pokusila se nám podstrčit falešnou útěchu. Místo chleba jen kus žvance z pilin a otrub. Obě série – jak série egyptská, tak i série norská, jsou typickými voyerskými sériemi. Obě jsou sériemi, kde necítíte jakýkoli žár, boj autora s tématem. Je to kukátkové divadlo. Sedíte ve svých vypolstrovaných křeslech, a před vámi jacísi tu norští, tu egyptští najatí herci předvádějí výjevy z demonstrací nebo smutečních pochodů. Vše je nezúčastněné, neosobní, distanční, atomizované, náhodné. Klasická turistická sbírka obrázků výletníka, který náhodou byl v Norsku na fjordech a na památku si přivezl také pár snímků i z tryzny.

Já vím, už slyším námitku, že přeci ty fotky ale jsou dobré. Oukej, jsou pěkné do novin. Potřebujete ilustrovat (POPSAT!) situaci, jaká byla v Norsku. Včera. Tak vezmete nějakou takovouto fotku a přesně vám k článku sedne. Jenže Czech Press Photo je soutěž bilanční. Neříká čtenáři: tohle se včera událo. Po roce jsou emoce vniveč. Po roce se prostě musí nad jednotlivými událostmi najít nějaký silný, obecný příběh. Příběh, který bude ke čtení i za dvacet let, kdy už dávno nikdo nebude v Čechách vědět, co bylo to „arabské jaro“. Vlastně v této souvislosti mi je smutno, že podobně promáchlá příležitost byla i u série Fischera-Dvořákové z věznic. Vím, že tato série vznikala dlouho, o to víc jsem překvapen, že právě nějaký takovýto příběh „Nejvyššího Čecha“ tam nenašly a že místo toho šli cestou po kompozičně zajímavých řešeních, ale bohužel plných klišé. Vždyť, co vás napadne, když se řekne věznice: ano, mříže a divní, potetovaní chlápci. Přesně to tam také najdete. Nic míň, ale také nic víc. Úžasný příběh, který je například odvyprávěn ve filmu Bronson, to se tam vůbec ani nepokoušejte hledat. Bohužel.

Mohou fotky z mobilu vyhrát v Czech Press Photo?

Nad třetím místem Martina Bandžáka se rozvinula pro mne podivná diskuse, zda jeho fotografie pořízené mobilem mají právo být hodnoceny ve fotografické soutěži. Přiznám se, že smysl té diskuse vůbec nechápu. Bytostně jsem totiž člověk, kterému naprosto a zcela záleží jen a jen a pouze na výsledku. Je mi úplně fuk, jestli fotografie vznikají otiskem světla na film, nebo jestli v té krabičce je dva miliony malých trpaslíků, kteří na kolečkách převážejí fotony a pak je zapichují do počítačového čipu. Prostě chci jen vidět výsledný obraz a teprve tam mi začínají vůbec jakékoli úvahy o tom, zda je dobrý, proč je dobrý, či proč je nedobrý. Dělání fetiše z čehokoli, ať je to úžasná zrcadlovka, nebo podívejte jaký jsem kanón, který to dovede tak šikovně s mobilem, je mi směšné. Když černoch závodí s bělochem: také se zohledňuje to, že černoch má prostě lepší svalovou vlákninu?

Jak říkám, ta debata byla naprosto nesmyslná, ba naopak jsem z ní byl roztrpčen, protože se z ní nějak ke konci zbytečně začala vydělovat ta jistá ješitnost na použitou techniku iPhone, takové to nenápadné podsouvání: heleďte, já mám taky zrcadla, ale stejně nakonec jsem všechno odfotil mobilem.

No a? Prostě fotíte mobilem.


Spíš, abych se přiznal, bych se raději bavil přímo o Banžákových fotkách. Protože, když se o nich začneme bavit vážně, a budeme si je pořádně prohlížet, najednou sami k tomu mobilu zase dojdeme. Aby ale také ne. Celá sada jeho fotek – při bližším zkoumání - nám totiž nějak začne vadit svojí celkovou monotónností. Není to monotónnost obrazová, nikoli: autor se naopak snaží kulisy svých fotek stále obměňovat. Ta monotónnost je jiného druhu, a tady si už musím vypomoci termínem z optiky. Vidím ji jako monotónnost stejného ohniska v sérii, kde přitom ta stejnost ohniska není vymyšleným autorským uměleckým záměrem, ale naopak se ukazuje jako její zoufalá nedokonalost. Podívejte se schválně na podobné nejlepší série světové, a uvidíte tam střídání obrazů: tu celek, tu detail, pahýl ruky, živá akce, tady objekt v popředí a pozadí rozostřené, tady pohybová rozostřenost. Prostě se nám to míchá, jako se proměňuje melodie u každé dobré skladby. Jenže Banžákovy fotky jsou pořád stejné, pořád stejně komponované. Tedy až na ten výborný detail tváře. Takže, i když se autor maximálně snažil, přeci jen ve výsledku jsou jeho fotografie nudné.

Čímž se ale obloukem vracíme k jeho mobilu. Zdá se totiž, že vytýkaná monotónnost je právě způsobena omezeními jeho techniky. Ze iPhone prostě zatím neumí a nezvládá (ale nikdo se na něj taky nezlobí) práce s hloubkou ostrosti, práci s časy či v různých světelných podmínkách. Jistě, možná si to vymýšlím, jistě, možná to není vina mobilu, ale nešikovnosti autora fotografií. Proč ne. Já se jen pokusil tady zformulovat to, proč se mi ty fotografie ve výsledku zdají nudné. Jestli je opravdu na vině nedostačivost iPhone nechám klidně na diskusi. Ale nudné jsou, že?

Partnerské weby: Etiopie | Foto workshop | Travel gallery | Last Minute dovolená | Dovolená na horách