Rudolfinum: Já, bezesporu Já

Čínské hledání Já

Odvěké otázky. Co je Já, co jsme My? Věci či události, které neznáme nebo si je neprožijeme nebo které nepromýšlíme, si ukládáme podle náhodných střípků. Jsme líní o věcech neznámých přemýšlet a spoléháme se na náhodné pravdy, které k nám doputují.Ukládáme si do podvědomí stereotypy a necháváme se jimi ukolébávat v našem šťastném životě.


Radek Burda: Ze série Time of Our Innocence (sociální sítě a identita)

Řekne-li někdo Čína, vidíme svým líným zrakem milióny cyklistů, jak pokorně a jako armáda nemyslících mravenců zasedají za své šicí stroje a vyrábějí milióny a milióny triček Adidas. Řekne-li někdo Čína, vidíme My. Vidíme Maovu armádu bezejmenných, jak svádí urputné boje s bezejmennými vojáky Čankajškovými, a jak při bitvě umírají milióny bezejmenných. A snadno věříme v kolektivnost tohoto národa, v jeho řiditelnost jako řiditelnost parního stroje, který nemá vlastních názorů, myšlenek, jen vykonávajícího povely Nejvyššího velitele. O čínském My jsme hluboce přesvědčeni.

Radek Burda: Ze série I love Hong Kong  (identita v betonovém světě)

A přeci lze to naše skálopevné čínské My velmi snadno rozmetat. Stačí pouhá maličkost. Vyjet do Číny, sestoupit z klimatizovaných autobusů cestovních kanceláří, vejít do současné Číny a dívat se. Stereotyp kolektivistické Číny, nasoukaný do nás školou, výchovou, televizí, se nám v uličkách Číny doslova rozpadne. Člověčí Já tam roste exponenciální silou. Silou, kterou roste kapitalismus, svět individualismu. Ale když se do Číny ponoříme ještě víc, nalezneme Já zasuté i v její prastaré historii, v jejích vlastních mýtech. Poslechněte si pohádky a pověsti o stavbě čínské Zdi a vaše představa statisíců dělníku dostane obrysy jejich jednotlivých statisícových Já. Je to úžasné, když Já v té historii objevíte. Jako byste našli otisk trilobita v kameni přímo na své zahradě. Strnulé obrazy, lživá, společenská klišé nás jen usvědčují z naší myšlenkové lenosti. Kdy ještě obraz popisuje společenský jev a kde je již jen mýtem s vlastním životem? Co a jaké je ve skutečnosti čínské Já?

Já, bezesporu já

Já dnes probíhá dějinami i územími. Já probíhá Čínou. Nezná čas a nezná hranice, putuje přes kontinenty a prostupuje každou civilizací. Já nás obstoupilo a zcela vyplnilo dnešní prostor. Já je v současnosti největší filosofickou, sociologickou, ekonomickou, a tedy tím spíše a nejvíce uměleckou výzvou. Já je svorník, Já je úběžník

Radek Burda: Ze série Dobrou chuť!  (problém kulturní identity)

Já buduje dějiny. Naše poslední století je Já uhranuto a uštknuto. Století Já. Století Singles.

Pražská galerie Rudolfinum se těmto stále rychleji rotujícím otázkám a přemýšlení o Já pokusila postavit čelem. Shora popsané čínské Já, kolektivistické a zároveň individualistické Já, ono potýkání se s klišovitým myšlením o čínském Já, bylo v té rozsáhlé výstavě jen drobností, malou součástí. Byl to vlastně jediný obraz. Jen jeden z pohledů na reflexi Já v současném světě. Byl to jen jediný obraz ne proto, že to byl na výstavě vedlejší příběh, ale proto, že téma výstavy Já, bezesporu bylo složeno z nekonečně takovýchto příběhů a všechny jsou pro nás stejně naléhavé.

Galerie Rudolfinum svým – v českém prostoru opět unikátním - hledáním a zkoumáním Já opět nabídla výstavu, která přinesla víc než jen pohled na autory a jejich díla a opět dokázala, že její výstavy se umí dotýkat hranic a hledat přesahy za tyto hranice.

Předložila svým divákům téma Já jako téma 20. a 21.století a otevřela před nimi vějíř otázek. Jak je Já definováno v davu na ulici? Jak se Já vepisuje do tváře. Je Já nalevo jiné než Já pravé poloviny tváře? Jak nalezneme Já v milionech portrétů? Jak naše Já odlišíme od Ty?

Rudolfínské Vy a divácké Já

Chtěl jsem původně o výstavě „Já, bezesporu“ napsat článek a pokusit se s fenoménem Já – vypuštěným touto výstavou - utkat. Chtěl jsem se o té výstavě zamýšlet a poprat se s ostatními kritickými recenzenty. Ostatně téma Já se neustále míchá i do mé vlastní tvorby a vlastně tvoří její nejpodstatnější část, a tak jsem chtěl o Já nejen vyprávět, ale hlavně naslouchat, co o této výstavě napsali jiní.

Články o výstavě „Já, bezesporu“ – o události letošní české výtvarné a fotografické sezóny – vyšly. Dva. Podle Newtona.

Tedy přesněji: článků suše informačních, které byly v podstatě jen opisem reklamního letáčku, který Rudolfinum připravilo, těch bylo bezpočet a na internetu nepočítaně. Ale skutečně kritických článků, kterým by slušelo slovo recenze, ty byly dva. Magazín Víkend Mladé Fronty Dnes a deník E15. Článek, které by se zamýšlel nad problémem Já v současném umění, a na půdorysu rudolfinské výstavy se pokusil vysvětlit, kam současné umělecké přemýšlení o Já směřuje, či snad kam dokonce dospělo, takový článek nevyšel žádný. Ony oba dva zmíněné články se spíše potýkaly se jmény umělců a snažily se je vřadit do českého a světového výstavnického kontextu. Díky nim jim samozřejmě obsah nakynul, ale z mého pohledu (a snad i z pohledu toho, proč byla výstava vlastně takto sestavena a z důvodu proč na ni přijít), tedy z pohledu potýkání se s Já, z tohoto pohledu ty dva články jen bezuzdě (pardon) žvanily.

Radek Burda: Ze série HIV: Road to Perdition

Výstava „Já, bezesporu“ tak z pohledu pop-kulturního dostala svůj ironický slovotvorný pandán. Já, bezesporu nebylo tak jen tématem zamyšlení se nad exponáty výstavy, ale stalo se i ironickým pohledem na popkulturní Já obecně. Absence zamyšleni se o pozici Já v dnešním světě, která by byla artikulována ve veřejném popkulturním prostoru dnešních médií mimojiné opět potvrdila zkušenost nenávštěvníka výstavy. Jeho egoistické „Já, bezesporu“ je v pořádku. A není potřeba být ve své jistotě rozrušován.

Začíná to být opravdový problém. Zdá se, že popkultura už nepotřebuje vysokou kulturu, aby se měla od čeho odrážet. Zdá se, že už si vystačí sama a že jí stačí vykuřovat sebe samu. A že obráceně, elita nemá žádnou touhu nabídnout popkultuře sdílené území. Vyrostly zdi, mezi kterými se jen naříká. Tu na nízkou akceptaci a tu na nesrozumitelnou kvalitu. Lady Gaga jako společný výrobek popkultury a vysokého umění nemá u nás kde vyrůst.

Bez bulváru není návštěvnosti

Ostatně i o tom mluví výstava. Můžeme si za to sami. Svým „Já, bezesporu jen já“, které každému dává pocit pupku světa. Proč chodit na výstavy, když Já už mám názor? Česká média, místo definování života jako hledání cesty a artikulování pochyb, utvrzují naopak čtenáře v jeho světě ukuchtěném z jeho stereotypů. Levičácké noviny pro levičáky, pravičácké pro pravičáky. Hledání jako nejistota je slabost. I proto české výstavnictví, které pracuje se světovým uměním, tedy výstavy, které hledají, trpí slabou návštěvností. Jestliže na japonské výstavy chodí denně (!) neuvěřitelný počet 12.000 návštěvníků, je u nejlepších českých výstav tato návštěvnost téměř limitní jako celkové číslo celé výstavy. Předchozí rudolfinská Dekadence měla návštěvnost ještě na naše poměry dobrou. Ale bohužel velká čísla této výstavy nebyla tvořena jen prostou touhou veřejnosti spatřit nejlepší světová díla, ale vycházela daleko spíše z touhy diváků vidět společensky korektní skandál a ukázat všem, že u „těchto“ skandálů dovedeme být nad věcí. Vidět díla, která jsou sice až téměř na hranici našeho maloměšťáckého vkusu, ale zároveň jejich shlédnutím můžeme okatě demonstrovat svoji „modernost“. A zároveň – a to je podstatné - že veřejně neveřejně můžeme také při návštěvě ukojit svoji touhu po voyerství. Nahlédnout klíčovou dírkou do říše sexu, oplzlosti, sadismu a morbidnosti, ale sami se neušpinit. Být na koncertě vážné hudby, a přesto zažít hoštický popkulturní skandál, být s manželkou ve své posteli a přeci ucítit rodidla pekařky odnaproti.

Radek Burda: Tanečník (čínské kolektivistické Já)

Tenhle pocit skandálu následující výstava „Já, bezesporu“ už nenabízela. Byla to už opět a jen pouze vynikající výstava. Výstava, která hledala a tápala a která se pro své otázky a nejisté odpovědi ponořovala do hlubokých hlubin. Nic pro maloměšťáky. Nic pro nás, abychom se v ulici mohli blýsknout. Kritiky to možná ještě mohly trochu zachránit. Ještě možná mohly vysvětlit lidem, o co v té výstavě jde a podat její skutečný obraz a zpřístupnit ho maloměšťákům. Možná ještě mohly pomoci přesvědčit diváky, že chození do galerie není chození za skandály, ale převážně „jen“ chozením za tím nejlepším, co světové umění nabízí.

Jenže žádné takové kritiky nevyšly. Nebyly by čtené. Popkultura zvítězila.. Popkultura na Já, bezesporu nenašla svůj popkulturní příběh. Kritiky zrezignovali na opisování z reklamního letáčku.

P.S. aneb malý apendix našeho Já

Já, bezesporu není ovšem jen Rudolfinum. Příběh Já je všude. Stačí se dívat kolem sebe. Časopis Československá fotografie, tlustý katalog fototechniky nestoudně se pasoucí na dobrém jménu tohoto časopisu ze šedesátých a sedmdesátých let, přinesl rozhovor s Robertem Vano. Ponechme teď stranou žvanivost tohoto rozhovoru, o kterém ucelený obrázek nám dává již jeho nadpis „Až bude fotit pro Vogue, tak mne může kritizovat“. Mne vlastně zaujal až samotný závěr toho rozhovoru: Připravila a s Robertem u kávy rozprávěla Soňa Karbusická. Možná ještě mohla dodat „po soudružsku“.

Já, bezesporu jen já. Soňa Karbusická.

Možná právě pro to obecně sdílené, soudružské žití života. byla návštěvnost v Rudolfinu tentokrát o tolik nižší.

P.P.S. Jen těsně po dopsání tohoto článku jsem dostal upozornění na stať filosofa Pavla Barši, která vyšla v Orientaci v Lidových novinách. Beru vše o lajdáckosti našeho tisku zpět. Ta stať je skvělá. Orientace Lidových novin dostála svému skvělému renomé.