Kak my žili v Petěrburge(Petrohrad skrz klíčovou dírku kvartíry)

Tak počíná jeden z nejslavnějších románů Fjodora Michailoviče Dostojevského nazvaný „Idiot“.  Dnes už se z ciziny do Petrohradu vlakem příliš nejezdí. Romantika klapotu kolejí a páry a žhavých jisker z komína byla nahrazena údernou silou tříhodinového letu. Téměř každý Evropan do Petrohradu už jen létá a i pro nás, dvě křepelky, to byl jen plavný skok beze vší romantiky. Starý známý Aeroflot nám připravil jen jednu drobnou turbulenci, jako další chod své oblíbené letušky nad padesát a jinak nic. Vlastně ještě jednu změnu proti úvodnímu odstavci jsme si užili. Byl to jiný čas. Místo Dostojevského pozdně podzimního měsíce jsme si zvolili dobu únorového valentýnka s pořádnou ruskou zimou. Děláme to tak už léta. Vždycky někam na Valentýna. Samozřejmě, že ten svátek příliš nepatří do výbavy Středoevropana, ale zase když jde u mne o polibek v cizině a chvilkovou víkendovou rozkoš, kdy nemusím po sobě uklízet ráno peřiny a spát mohu celou noc nahý, tak i nemilovaný import je najednou vzat na milost. Proti předchozím polibkům irským a skotským jsme letos zvolili polibek ruský. Rozhodli jsme si udělat radost a zkusit žít alespoň pár dní životem alespoň trochu podobným životu staré ruské šlechty. Tak trochu jsme v koutku duše mysleli i na saně tažené koňmi.

Město Petrohrad kdysi postavil Car Petr Veliký na bažinách, aby se ukázal a aby otevřel okna do světa. Jedním velkým máchnutím drápů ruského medvěda vztyčil na 40 ostrovech, které spojuje více než 300 mostů, okouzlující město, za kterým každý rok jezdí milióny turistů. Mosty, kanály, široké bulváry, vznešené budovy, přes staletí se klenoucí ohromující baletní tradice v Mariinskom teátru a samozřejmě nesmíme zapomenout na báťušku Lenina a jeho bolševickou revoluci. To jsou ty hlavní turistické taháky, za které návštěvníci utrácejí nekonečné peníze. Takhle nějak jsme to chtěli i my, jen jsme maličko pozapomněli, že „děneg nět“. A tak místo luxusních hotelů evropského střihu, livrejovaných vrátných a limuzín s černými skly na nás zbyly jen bábušky postávající hodiny a hodiny v mrazu na nádraží, a které mají na svých lepenkách z krabic od bot napsáno to kouzelné „kvartíry zděs“. Nablyštěný svět horní třídy byl od nás vzdušnou čarou jen kousek, ale my jako bychom bydleli na druhém konci světa. Pro nás to byl Petrohrad postavený na bažinách. Nám, „uničtóžennym“,  bylo souzeno bydlet v „kvartíre“.

Když přicházel ke křižovatce Gorochové a Sadové, sám užasl nad svým neobyčejným vzrušením, netušil, že se mu srdce rozbuší tak bolestně. Jeden dům pravděpodobně svým zvláštním vzhledem již zdaleka přivábil jeho pozornost. Dům byl rozlehlý, dvoupatrový, ponurý, strohý, špinavě zelené barvy. V těchto petrohradských ulicích se zachovalo několik, ostatně velmi málo, podobných domů, postavených koncem osmnáctého století, úplně beze změny. Byly to stavby s tlustými zdmi a měly nápadně málo oken, z nichž ta přízemní byla většinou opatřena mřížemi. Dole bývají převážně směnárny. Zvenčí uvnitř je dům nehostinný, všechno jako by ustrnulo v číhavém tichu.

Národy, kterým se někdy v historii stane ta neblahá příhoda, že se uzavřou do svých skvostných a jedinečných myšlenek a ostatní lidi vidí jako snůšku pitomců, jsou vůči přivandrovalcům z toho jiného světa velmi nedůvěřivé. V takové zemi je každý člověk zpoza hranic toliko špiónem a rozvracečem a pro cestovatele je velmi obtížné ty ledy lámat. A je krutě smutné, že tahle státní špiónománie, která většinou proroste až do té nejobyčejnější mezičlověčí komunikace, mnohdy trvá i dlouhé roky poté, kdy se tam u nich ta kvartíra úžasných myšlenek vyluxuje. Ani léta poté, kdy napomádované, vznešené busty soudruhů Leninů - nebo Mao Ce-tunga nebo Ajatolláha Chomejního, či jiného zvěstovatele pravdivých pravd – byly už konečně odloženy kamsi na skříň, ani poté stále ještě domorodcům před cizinci nespadnou ty jejich citrónové a podezřívavé masky. Zvyky starých děržaví jsou prostě železnými košilemi a lidskou povahu a výchovu nezměníte jen jinými palcovými titulky ve svobodných novinách.

Lenin v Rusku oficiálně zemřel v devadesátých letech. Když ještě byl jura a v plném rozpuku sil a srpy a kladiva šlo nalézt na každém ubrousku v jídelních vozech sovětských vlakových souprav, měli tam v té zemi takový báječný zvyk, kdy ozbrojení mužici s legračními flintičkami a s bohužel ostrými náboji si to štrádovali před každičkým mostem a každičkým tunelem a hezky pěkně ho ve vojácky prkenném pozoru hlídali. Aby ten tunel zlý imperialista neukradl, protože takový tunel odvlečený třeba do Ameriky, no to by byla věru politicky třaskavá věc. A uplyne dvacet let – a my při své další návštěvě zjišťujeme, že jejich patrolové zvyky tam zůstávají stejné. A stejné to zůstalo i se špiónománií. Každý turista je přeci turistou podezřelým a je tedy nutné ho dáti úředně a policejně sledovat. Že nevíte jak, když turistů je přeci tolik? Ach kdeže. Už z dob cara je milionkrát ověřen skvělý výrobek na sledování - policejní přihláška. Každý turista jako předpokládaný zdroj neplech je povinen se pravidelně hlásit na místní policejní služebně. Tedy pokud nebydlí v úředně prověřeném hotelu. Takový zasloužilý hotel to podlé hlášení totiž samozřejmě umí podat za vás. Dvě mouchy jednou ranou. Turista je lapen do policejních statistik podle zákona a přitom to vlastně neví a „správné“ hotely mají správné příjmy za správné peníze. Jenže my chceme bydlet v kvartíre, jak tu bydlí všichni ti, kteří sem nejezdí za turistikou. Ruští námořníci a slévači. Ruští studenti a zahradníci. Celá Rus. A v kvartírach vám tu bumážku prostě podle zákona udělat nesmí.

Člověk by řekl, že švejkování je český patent. Ale to kdepak. Možná Švejkovi na západ od nás dvakrát mnoho nerozumí a příliš tu ušklebačnou a uštěpačnou srandu nechápou, ale totalitní a posttotalitní státy? Nikoli náhodou je český voják Švejk masově oblíben i v Rusku. Copak Čičikov není vlastně trochu Švejkem a střečkování s mrtvými dušemi není nám tak dobře známé švejkování? Nejsme to jen my, ti mistři světa s právními kličkami a obálkami pod stolem, ale i přátelé z Ruska v tom umí chodit neméně obstojně. Chceš kvartíru, která je jen pro našince a kde nesmíš bydlet, protože nemáš přihlášku? Davaj děngi! Bábuška má peníze, policejní služebna vyplněné statistické políčko a lahvinku vodky a my máme svoji vysněnou kvartíru. Dokonce v úplném centru. Bábuška naslibovala úplně všechno. Teplou vodu, barevnou televizi s večerním programem Putin, Putin, Putin a i kuchyni s nádobím. Vlastně tam bylo všechno. Jen - jen to bylo takové ruské. Již dům totiž jakoby vypadl z oka Dostojevskému popisu – ta směnárna v přízemí totiž opravdu byla. Omlácená omítka, zpustlý dvorek, ale dveře do pevnosti na kód a bezpečnostní zámek. Říci o chodbě, že byla zašlá, bylo té chodbě poctou.

Geňův byt byl ve druhém patře, vedlo k němu velmi světlé, čisté a vzdušné schodiště a skládal se z šesti či sedmi pokojů a pokojíčků, docela obyčejných, přece však poněkud nákladných pro úředníka s rodinou, i když pobíral dva tisíce rublů platu. Byt rozdělovala dlouhá chodba vedoucí z předsíně. Na jedné straně byly ony tři pokoje určené k pronajmutí osobám „obzvlášť doporučeným“;  kromě toho byl na téže straně chodby až na konci u kuchyně ještě čtvrtý pokojík, těsnější než ostatní, který obýval vysloužilý generál Ivolgin, hlava rodiny. Spával tam na široké pohovce a musel vcházet i vycházet přes kuchyň a po schodech pro služebnictvo.

Od uvedeného popisu uplynulo půldruhé století. Mnoho se to za ty roky nezměnilo. Pořád je v Rusku nutné pronajímat byty a trochu tím vylepšovat rodinné rozpočty. Byty však dnes už zdaleka nejsou tolikapokojové, dědictví bolševické revoluce a rozdělování bytů na menší jednotky vykonalo své, a tak dnes naleznete převážně již jen nejvýše třípokojové apartmány s vlastním vchodem z chodby. Není však žádným překvapením, když do „kvartíry“, kterou jste si den předtím pronajali a samozřejmě zaplatili, vejde najednou dcera paní majitelky s vlastním klíčem, aby si své spodní prádlo vložila do své pračky a také ji i zapnula. A není ani ve vaší kvartíře neobvyklé, když slyšíte za dveřmi šramot a pak načapete sousedy, jak se dívají z chodby kukátkem k vám do bytu, protože cizinci v takovémto bytě, to je přeci rarita. Na výtah zapomeňte, šlapat do vašeho poschodí budete pěkně po svých, hezky kolem vyhřezlých trubek od topení neuměle zamalovaných latexem a po chodbě plné všemožných drátů od antén a satelitů za oknem.

My již svoji kvartíru máme! Dostali jsme byt zařízený s tou nejtypičtější ruskou pompou. Na stěnách barevné tapety se záběry ruské přírody plné voňavých bříz a poskakujících ladných jelenů. Syté barvy působí velkolepým a honosným dojmem, v jiné místnosti okukujeme zavěšené gobelíny s pochytaným prachem z osmnáctého století, které jsou spíše koberci naštorc, ale musíme uznat, že i tak působí impozantně. Ano, to je to naše vznešené aristokratické hnízdečko, které jsme si vysnili a ani nevnímáme drobnosti, které by nám doma třeba i vadily.

Je nám jedno, že se nám kolem kotníků a až po kotníky víří chuchvalce prachu, je nám jedno, že okna do stěn našeho apartmánu byla kdysi vsazena s komsomolskou rychlostí plánu plněného na 230 procent, při kterém nebylo se třeba ohlížet na nějakou zatrachtilou libelu a tak nám prostě okna jen zvesela poskakují zleva doprava a nahoru a dolů a dovádivě tancují svoji písničku. Naštěstí to ale není moc vidět, protože je máme zakryty záclonami, u kterých možná vadí jen to, že na každé polovině okna je jiný vzor. Jsme nadšeni, že rámy oken jsou čerstvě natřeny, protože alespoň tak můžeme najít kousek místa, kde není všudypřítomný prach a bavíme se nad ruským způsob nátěru, který nezastaví žádná překážka a i klika, která se nachomýtne do cesty, je po zásluze přetřena. Alespoň je vše barevně sladěné a také to i na našich fotkách vypadá impozantně.

Bydlíme konečně v našem vysněném carském Petrohradě, kde vše je na fotkách velkolepé. Máme svoji úžasnou kvartíru v imperiálně-byzantském slohu a vůbec se nenecháme rozházet tím, že slovo „úžas“ v ruštině znamená smrtelná hrůza. Jsme nadšeni ze svého bytečku a utíkáme do univermagu za pokupkami. Kupujeme jako rodilí petrohraďané pravé Sovětskoje Šampanskoe a Ikry carskije, kupujeme veku a dvoulitrový kvas v plastové lahvi a děláme si ten nejbáječnější mondénní mejdan, jaký si můžou bolševníci jako my dovolit. Milujeme Petrohrad, milujeme byteček, kde se podle návštěvnické knihy před námi vystřídalo stosedmdesáttři návštěv, ale žádná z ciziny, a užíváme si ty noci v běžném apartmá, jakých je po Petrohradě tisíce a které turisté nikdy nespatří, protože se nechají jako medvědi navážet do unifikovaných hotelů, kde mýdlo má normou danou vzdálenost od kraje mramorového umyvadla. Ne, nežijeme si jako šlechta, to my jsme šlechtou. Kvartírová šlechta a všechny Ermitáže a Zimní paláce a Petropavlovské pevnosti měníme za to rozkošného ubytování uprostřed gobelínů a s fejkovými kaviárovými chlebíčky zapíjenými fejkovým šampaňským.

Petrohrad  - to je kvartíra, chce se nám zvolat.

„Ještě dobře, že si vybrala takového idiota,“ odpověděla jí šeptem Lizaveta Prokofjevna. Kníže Myškin slyšel, že ho nazvali idiotem, a zachvěl se, ale ne proto, že ho tak nazvali. Na „idiota“ rázem zapomněl.  V davu, nedaleko místa, kde seděl, kousek stranou – nedovedl by přesně říci, kde zrovna – se kmitla najednou tvář, bledá tvář orámovaná tmavými vlasy, se známým, předobře známým úsměvem a pohledem.

Milujeme Petrohrad. Vážně. Na počest toho úžasného města jdeme večer na balet do Mariinského divadla a dáváme si tam pravé šampaňské v umělohmotném poháriku.