LaChapelle a jeho chytře obnažené moudí

Jak sílilo očekávání a jak veřejnost byla napnutá, i média s jistotou jim vlastní věděla, co se od nich rozhodně očekává. Článků vyšlo vskutku obrovské množství. V podstatě se jednalo o zprávy dvojího druhu, a jak už to při podobných příležitostech bývá, zachovávaly české dekórum odezdikezdismu . Tedy to byly zprávičky buď krátké, povětšinou zcela bezobsažné reference o zahájení výstavy, takové ty opsané tiskové materiály naplněné očekávatelným nicneřkajícím devótismem. Ty byly samozřejmě ať z nedostatku vlastní hlavy, nebo jen z důvodu jako první vystřelit alespoň něco, naladěné do nekritického nadšení, což se ostatně dalo čekat.  Neříkaly víceméně nic víc, než že TO právě začalo a říkaly to vesele, jásavě, zaníceně, prázdně a  - vemlouvavě.  Ostatně to byl i jejich účel, asi hlavně díky nim (a je dobře, že se tak vlastně stalo) se z toho stala událost.

Ale pak tu byl i druhý štůsek. Desítky recenzí, těch z kategorie opravdových. Aktuálně, iHned a další a další. Každé periodikum alespoň jednu takovouto otisklo právě proto, že je to událost sezóny a vůbec to není z mé strany myšleno ironicky.  A tak desítky recenzí přišly z deníků, týdeníků, měsíčníků, možná ještě nějaké budou i v ročenkách. Kdekdo o tom svoji recenzi napsal. Ale každý, a to je nesmírně zajímavé, dospěl k jedinému závěru. Ani jedna, ANI JEDNA nepřiznávala Davidu LaChapellovi status umělce a neprohlásila jeho obrazy za umění. Všechny přiznávají Davidu LaChapellovi mimořádný, veskrze světový komerční úspěch, ale v tom podstatném, v čem dnes tvůrce jede a na jakého koně sází, tedy v otázce uměleckosti umělce, v tom říkají NE. Jistě, v důrazu v jakém to říkají, v tom rozdíl slyšet je. Někteří to špitají podmíněně, někteří opatrně, někteří naopak rezolutně, ale českým intelektuálním terénem se nese jednotně: LaChapell není umělec a jeho práce není umění.

Asi nejpregnantněji a posléze nejlépe argumentačně vyfutrovaně to za všechny vyjádřil v Lidových novinách Tomáš Pospiszyl:

Jsou LaChapellovy fotografie umění, nebo kýč? Kritizuje jimi autor konzumní společnost, nebo ji ve skutečnosti adoruje? Udělal LaChapelle tlustou čáru za světem reklamy a nyní je pouze uměleckým fotografem? Podobnými otazníky se zprávy o umělcově výstavě v Galerii Rudolfinum jen hemží. Za sebe odpovídám takto: LaChapellovy fotografie jsou kýč, jejich autor se vůči konzumu nevymezuje a jeho tvorba má více společného se světem reklamy než se světem umělecké tvorby. A na tom všem není nic špatného.

Český ortel: LaChapell není umělec. Nebo je?

Závěr, ke kterému recenze dospívají, je tedy – v jistém smyslu – překvapivý.  Překvapivý svojí jednotností, překvapivý proto, že výstava právě naopak je laickou veřejností přijímána velmi vřele a překvapivý proto, že výstava je právě koncipována jako výstava umělecká a její kurátor – Otto M. Urban - ji také z uměleckého hlediska srdnatě obhajuje a Davida LaChapella se snaží jako umělce vydefinovat diskuzí a úvahami nad jeho opakujícími se tématy a myšlenkami. Rozpor mezi záměrem Rudolfina a uměleckými kritiky se zdá natolik hluboký, že je možné ho až ironizovat. Příkopy, které obě strany vykopaly, jsou - zdá se – nepřekročitelné, i když – řekněme si upřímně, daly se trochu předvídat. V tom je totiž moderní umění charakteristické – vždy existuje silná vrstva pevných odpůrců a vždy existuje vrstva nadšených obdivovatelů. Rozpaky a překvapení tu opravdu působí jen ona jednotnost na straně kritiky. I přes objektivně existující plazící se had po Lachapellovi dychtících návštěvníků, který se je v podstatě denně možný spatřit před Rudolfinem. 

Budiž.  Takový je prostě ortel české kritiky. Za sebe bych si ale, s dovolením, přeci jen dovolil nesouhlasit. Osobně se totiž kloním k myšlence, že obrazy Mistra Davida své místo v dějinách umění mají. I přes zdrcující kritiky v našich médiích. Nikoli ale proto, že existuje nějaká „střední cesta“, která umožní valy mezi nadšením laické veřejnosti a kritiky zasypat.  Naopak. Ač lze názory novinových recenzí považovat někdy až za krajní či dokonce výstřední, jsou jejich závěry povětšinou obecně platné a lze se s nimi ve všech základních argumentacích a i v jejich bazálních výtkách proti neuměleckosti Mistra Davida shodnout. Přesto si ale nadále dovoluji tvrdit, že tvorba Davida LaChapella z jednoho pevného pohledu uměním je. A není třeba předvádět rozborem toho, kde se kritika jednotlivě mýlí, nebo hledat jemnější či shovívavější soudy. Problém a boj o zařazení LaChapella do kolonky umělec se podle mého odehrává jinde.

LaChapelle jako tvůrce a vrchol dnešního šosáctví

Ta jednotnost, ale zároveň podle mne i přepjatost kritiky se totiž odehrává a je vykolíkovaná tím, co po umění samém kladou. Oni chtějí, a tak od umělce požadují, aby jeho díla byly obrazy, které překračují. Otevíraly nové pohledy a nové propasti. Jenže to LaChapell není, nikdy nebyl a zdá se, že ani nechce, byť možná jen proto, že to nedokáže. Síla LaChapella je jinde. LaChapell je tvůrce, který završuje a zastřešuje.

 Je personifikací a sebeshlíživým zrcadlem dneška. Není člověkem recenzí, které žádají, aby překračoval status quo. On prostě, LaChapell, je tím status quo společnosti. Jistě, vybírá si netradiční a překvapivé prostředky zobrazení, které jsou impozantní, ale společenské status quo, na rozdíl od formy, nikdy nepřekračuje.

K pochopení LaChapella a jeho způsobu práce je myslím důležité se podívat na jeho práce prostřednictvím LaChapella samého, prizmatem jeho ustrojení a jeho zakotvenosti ve společnosti.  V tom, jak je společností přijímán a jak zároveň on sám pracuje na svém obraze přijetí společností a vypořádání se se společností. Tam se mi totiž zdá, že tam je počátek veškerého uvažování o tomto tvůrci, o jeho snaze dobýt bran umění.

LaChapell je totiž, a to je na jeho tvorbě nejpodstatnější, on je géniem maloměšťáctví. Ano, budiž právě toto slovo v našem uvažování tím počátečním a možná tím nejpodstatnějším klíčem. Použijme zde a právě pro něj to krásné české slovo, které jsme již téměř vypudili ze svých slovníků a pokud v nich přeci jen zůstává, pak povětšinou pouze jako nadávka. Je to slovo možná prudké, je možná střelou, která v dnešním jemnocitném a empatickém světě kosí jako napalm. Ale je to slovo, které umí vyhranit diskusi.  Ono totiž na něj naprosto přesně sedne. Maloměšťáctví je slovo, které když si u prací Davida LaChapella vyřknete, cítíte najednou úlevu a radost z pochopení.

Společnost zasažená a poražená maloměšťáctvím

Maloměšťáctví – to je prostě společenský program dnes nejviditelnější. Je to – dnes - to nejsilnější hnutí, které má tu nejsilnější základnu. Možná mluví různými hlasy, ale má stejnou půdu, ze které roste: pýcha na svůj průměrný život, který si sama sobě překládá jako mimořádnou událost. Lyrika obyčejného žití, které žije ve stálé iluzi o jedinečnosti a hrdinskosti této obyčejnosti – pokud o něm referuje při kafi. Hrdost na své prostřední emoce a city a dokonalé osvojení tragického jazykového pojmosloví, kterým tyto konvenční emoce pojmenovává.

Ještě nikdy jako dnes nevytvořila společnost tak mocnou skupinu maloměšťáků. Ještě nikdy v dějinách se díky hmotnému blahobytu tak nevytratila autenticita žití jako existenčního boje. Hlubinný prožitek žití byl v této mocné skupině morálního hazardu nahrazen požitkem. Konzumací prchavosti, vyvrhováním banalit předkládaných jako problémy. A zároveň, díky přístupnosti vzdělání, si tato skupina rychle osvojila řečové znaky původních autentických projevů, takže se prudce dokáže sebeobhajovat proti narčení z konzumerismu a je v řečech nepolapitelná. Dnes každá misska ví, že hubou musí zachraňovat pralesy a ne proboha říkat, že si jde vydělat prachy na nové šminky, a dokonce má tyto řečové prefabrikáty v ústech naskladněny tak hustě, že je téměř řečově bezchybná a kluzká, a vlastně na první pohled přesvědčivá. Její strojově přesná, bezobsažná, ale formálně a politicky korektní řeč připomíná ze všeho nejvíc šlehač bílků. To je maloměšťácká řeč - řeč jako horor vacui.

Dušan Hamšík ve své knize skvěle charakterizoval Hitlera jako génia průměrnosti. Skvěle popsal prostředí a nástroje a cestu, po které šel, a která mu nakonec, tomuto nevýraznému a zkrachovalému malíři sladkobolných a sentimentálních krajinek, malíři lyrického kýče, umožnila ovládnout půlku Evropy. Dušan Hamšík ve své knize dokázal geniálně vystihnout vzájemnou propojenost průměrných, jejich iluze, touhy a sny a způsoby jak je ovládnout a osedlat si je. Náš David LaChapell je – pohledem této knihy – stejný. Také on je génius, génius maloměšťáctví.

LaChapell jako paradoxní milovník prostřednosti

LaChapelle, stejně jako génius průměrnosti, se naučil číst dav a nasál jeho touhy. Pochopil, že dav se sveřepě a důsledně dožaduje originality, ale že to musí být striktně originalita měšťácká. Taková, která kopíruje míru (ne)autenticity jejich životů, či jejich řečový iluzivní modus vivendi. Mr. David zadání splnil dokonale. Pochopil, že moderní měšťák, dojat svojí „bezbřehou svobodou“ a mírou své totální revolučnosti, rád o této svobodě hovoří a rád si svobodu představuje jako trendy hrdinnou možnost říkat „fuck“ i v kavárně plné dam a spojuje to navíc s řečovou odvážností přijímání ukazování moudí. A tak jim tedy – on, David  LaChapell, génius maloměšťáctví - ono moudí ukázal. Jako třeba v monumentálním obraze Potopa a Prám. A samozřejmě, znaje své pappenheimské, ukázal toho piňdoura v estetizované póze věda, kam přesně sahá maloměšťácký vkus a kde jsou hranice jeho revoluce. Je zajímavé pozorovat, jak často se dostává až úplně těsně k hranici autentické výpovědi, aby vždy nakonec sebevědomě – a přece zbaběle, ale zároveň i chytře! - sklouznul do bezpečných vod odvozených citů.

V tom je totiž jeho největší síla. Ano, právě v tom vratkém balancování na hranici kýče a originality, vždy zabržděném tak, aby jeho platící maloměšťák dovedl vzkřiknout své obdivné wow. David LaChapell není umělec proto, že kresbou kýče ironizuje vnímání kýče, on se nevymezuje nebo nepolemizuje s konzumem třeba náboženské symboliky pomocí napodobování nejikonografičtějších póz, jako je třeba Pieta, a které posouvá do hlubin prožitku. Nikoli, tuhle rafinovanost, intelektuální hloubku nebo skryté čtení v Mr. Davidovi nehledejme. Na to se příliš bezpečně pohybuje v poli kýče, který je ovšem vytvořen a sestaven s neuvěřitelnou energií originality. On je prostě a stále znova ředitelem maloměšťáctví. Jeho světa, který se dotýká celého světa, všech jeho póz, ikon, mýtů, ale vždy jen měšťácky opatrně tak, aby se nespálil. Jeho svět je dokonalým světem měšťáckého požitkářství, kdy po dobrém obědě musíte si potáhnout z doutníku a rozevřít si Playboye.

David LaChapell tak je umělec, který je a bude oceňován za své práce ze zcela jiného důvodu než namátkou třeba šílenec van Gogh. On nemá žádné běsy. Jeho práce jsou vždy jen mimořádným obkreslováním, mimovolnou a mimořádně skvělou reflexí stávající doby. Tím, že David LaChapell sám je maloměšťák, jsou jeho díla apoteózou tohoto stavu. Jsou učebnicovým dílem talentu, který – domnívaje se, že tvoří umění – ve skutečnosti jen přesně definoval hranice největší konsumentské třídy dneška. On pracuje na stejné hranici kýče jako například Roy Lichtenstein, jenže zatímco on se jí dotýkal zvenčí, LaChapelle totéž činí zevnitř. Na jeho obrazech se jednou v budoucnosti bude učit úpadkovost naší doby. Její naprostá neautenticita, plytkost a zároveň její obrovská nevyvratitelná a pyšná iluze, že je dosud největší avantgardou lidstva. Fráze, která se maloměšťácky opájí sama sebou, ale která byla vylhána jen díky naší přežranosti.

A tak předpovídám, že LaChapell se právě z tohoto důvodu stane pevnou součástí umění. Právě pro LaChapellův omyl, který ho dovedl k pocitu, že dělá Umění.  Paradox? Jen zdánlivý.