Bio
Awards
Gallery
Essays
Photo BlogTearsheets aneb Vyšlo v tiskuÚvahové článkyPřehled textůMagic triflesUveřejněná fotaDrobné práce
Banalities
Contacts
Lidé z klecí
Xu Cao Yu žije v Hong Kongu už roky. Přišla sem během osmdesátých let s manželem a synem z pevninské Číny z malé vesnice. Dnes žijí v centru tohoto města luxusu a okázalosti v domě s vysokými stropy. Velmi vysokými stropy. Bohužel ale pro ni a pro její rodinu, je vzdálenost stropů od podlahy delší než šířka a délka prostoru, který obývají. Jejich prostor, kterému říkají domov, je metr a půl široký a necelé tři metry dlouhý a skládá se ze tří dřevěných postelí nad sebou, malého černobílého televizoru na rozviklaném, neposedném nočním stolku přiraženém k posteli a z pár plakátů přilepených páskou na zeď. Každý milimetr prostoru připomínající spíše šatníkovou skříň, než bydlení, je zaplněn osobními předměty a předměty denní potřeby: pár kousků oblečení, čtyři zašlé skleničky na čaj, lůžkoviny, elektrický ventilátor, otlučená konvice, role bílého toaletního papíru. Hosté mohou sedět buď jako já na jediné malé plastové židličce přisunuté ke stolku, nebo na pelesti nejnižšího lůžka, v otvoru, který je obvykle zadělán papírovou krabicí, aby vytvářel iluzi soukromí, ale který je teď otevřen a ze kterého se na mne směje paní Xu.
Paní Xu je jednou z asi 150.000 nejchudších lidí v Hong Kongu, kteří tu žijí v klecových bytech. Hong Kong je městem skla, betonu a železa. Ale také jako skla hladkých a kluzkých mezilidských vztahů zaměřených na efektivnost před empatií a na železné pracovitosti. Podle časopisu Forbes zde žijí dva z deseti nejbohatších lidí planety. Hong Kong je centrum finančních služeb Asie a působí zde světově nejuznávanější head-hunterské společnosti lovící bankéře na nejvyšší ředitelské posty. Každou sekundu se v tomto městě rozdrnčí stovky telefonů s příkazy k nákupu či prodeji akcií a pyšné město bohatne a bohatne navzdory celosvětové finanční krizi. Už dávno mu nestačí bankéři domácí, dnes se „nahazují“ lana bankéřům z celého světa a mnoho amerických finančníků zde hledá nové působiště a nové výzvy.
V pátém patře obyčejného, ošuntělého mnohapatrového cihlového domu ze šedesátých let najdete soukromé byty přebudované na klecové apartmány. Všude kolem vás jsou změti kabelových rozvodů, stará špína vás udeří do očí i do nosů. Matné siluety shrbených postav se pohybují po chodbě a šourají se k televizi s talířem velmi prostého jídla, které dostaly od zdejší humanitární organizace. Pan Ma Kwai-han oděný v bílém tílku a v kratičkých šedých pytlových kalhotách pomalu vstává ze svého lůžka a neslyšným krokem vstupuje do matného kruhu světla tvořeného jedinou slabě blikající žárovkou zavěšenou na kabelu trčícím ze stropu, bez stínidla i bez objímky.
"Žiji tu již 45 let," říká tiše, ruku položenou na klec obklopující jeho lůžko. "Nemám žádnou rodinu a nemůžu si dovolit zůstat někde jinde. Přišel jsem do Hong Kongu v roce 1965. Tehdy v Číně nebylo vůbec žádné jídlo, a tak jsem přišel sem“, netrpělivě přešlápne a pomalu si překládá nohu přes nohu. „Ale není žádný rozdíl mezi tady v Hong Kongu a starou Čínou“.
Stavebním dělníkům v těchto letech ještě více poklesla mzda. Nemají na to, spát jinde, než v těchto šokujících podmínkách, protože jejich plat se počítá na stovky dolarů. Ale ne těch amerických, bohužel těch hongkongských, který je méně než dvě a půl koruny v přepočtu. Nemají peníze na to, bydlet kdesi na okraji města v důstojnějších podmínkách, protože by většinu peněz polklo dojíždění. Jejich klece jsou tak nízké, že se v nich ani postavit nemůžete, stoliček je málo, a tak při mé návštěvě většina dělníků postávala u televize a sledovali dokument o výstavbě nového, pyšného a skleněného centra v Hong Kongu. Být pan Ma psem, měl by to výrazně snazší. Jistě by se našla nějaká organizace bojující za práva zvířat a proti jejich týrání.
“Tito lidé patří mezi nejchudší v Hong Kongu“, říká Sze Lai Shan, moje průvodkyně z humanitární organizace, která jim alespoň zabezpečuje nejnutnější jídlo a zprostředkovává styk s úřady. „Jsou to nepopiratelně ti nejnuznější z chudých obyvatel. A bohužel na tuto nejchudší desetinu se dostává stále méně a méně z koláče na trhu. Propast mezi nejbohatšími a nejchudšími je čím dál širší a příkop stále hlubší."
Hong Kong je město viditelného bohatství, obrovských mrakodrapů, tepajícího života na ulici, špičkově a přesně fungující městské dopravy jako ze sci-fi. V tom městě žije 19 dolarových miliardářů, ale tentokrát v dolarech amerických a je zde více obchodů Luis Vuitton, než kdekoli jinde, než v Londýně či Paříži. Když máte peníze, je toto město rájem pro vaše peněženky, a také se sem dnes čínští milionáři houfně sjíždějí za nákupy. Měl jsem tu čest tu navštívit pár galerií kvůli svým fotografiím a vše zde v tomto městě je měřitelné penězi. I umění je přepočítáno přesně na dolary a i na umění je nejdůležitější finanční zisk, které může přinést. Není zde čas na francouzské diskuse v restauracích a kavárnách, vše je racionální a efektivní. Mít zde peníze je dobré a pak i příjemné. Hong Kong je místo, kde jeho sedm miliónů obyvatel má průměrný příjem 43.000 amerických dolarů na hlavu, ale kde zároveň 1.3miliónu obyvatel žije v chudobě. Koeficient Gini, který měří nerovnost příjmů, je zde nejhorší v celé Asii. Horší dokonce než v Číně nebo Indii.
Pár set dolarů, které tady ti nejchudší dostanou, jim neumožňuje si najít žádné jiné bydlení než v těchto klecích, protože nájemné v Hong Kongu je jedno z nejvyšších na světě, ač zde více jak 50 procent obyvatel žije ve vládou dotovaných obecních bytech, na které se čeká i více jak devět let. I bohatí zde mají velmi malé byty. Chudoba, na první pohled neviditelná v tomto městě lesku, je podzemním příběhem úspěšného Hong Kongu. Jaké jsou pro to důvody? Existují minimálně tři.
Tím prvním důvodem je blízkost pevninské Číny. Jestli se dříve to jevilo výhodou, že s Čínou svět obchodovat neuměl, dnes je Čína pro Hong Kong obrovskou nízkonákladovou konkurencí a zároveň, díky propustnosti svých hranic Hong Kong každý rok láká tisíce nových ekonomických emigrantů. Obojí tlaky pak měly za následek jak drastické zrušení pracovních míst, tak i prudké snížení mezd u těch nejméně kvalifikovaných prací. Jestliže v tučných osmdesátých letech byly mzdy okolo 1.300 až 2.500 amerických dolarů – a vzpomeňme jaký byl tehdy kurs dolaru , tak v současnosti tyto mzdy poklesly až k hodnotám okolo 500 dolarů, při současném zachování mediánu mezd. Nůžky mezi bohatými a chudými se ošklivě a nenávratně rozevřely.
Druhým důvodem jsou ceny pozemků, které v tomto městě patří k nejvyšším na světě. Ceny pozemků jsou zde uměle udržovány vysoko a jsou rozděleny jen mezi několik oligarchů. Vláda nabízí pozemky jen zřídkakdy a program výstavby nízkonákladových bytů byl zmražen na číslech, které ani zdaleka neumožňují se s tímto problémem ve stávajícím rozsahu vypořádat, zatímco příliv imigrantů neustává. „Chceme, aby vláda pro tyto lidi dělala víc a přestěhovala je do státních bytů, kde mohou přeci jen důstojněji bydlet“, říká Sze Lai Shan, „ale bojíme se, že i když vláda je přesídlí, přijdou zase noví imigranti.“
A nakonec zatřetí. Hong Kong již od dob, kdy byl pod nadvládou britského impéria, má hlubokou tradici „slabých vlád“ a filosofie „pozitivního neintervencionismu“. Filosofie hry volných tržních sil je zde silně velebena jako klíč k úspěchu a to je pro lidi žijící v kleci vlastně velmi špatné. Výsledkem této filosofie je totiž to, že tu dosud neexistuje žádná minimální mzda, i když já sám jsem zde zažil jednu z mnoha demonstrací na její uzákonění. Dosud zde neexistuje žádné veřejné penzijní pojištění a jen velmi malé dávky v nezaměstnanosti nebo invaliditě. Vládní výdaje jsou tak jen 16 procent hrubého domácího produktu, zatímco takové Švédsko, jako příklad silného sociálního státu, utrácí neuvěřitelných 34 procent.
Pro pana Ma Kwai-han jsou tato čísla jen nesrozumitelné abstrakty. Pro něj je situace již léta stejná. Pan Ma už dávno nevěří, že se jeho životní situace v dohledné době nějak změní. Ve svém klecovém lůžku má zavěšenu klec se čtyři roky starým mluvícím papouškem. Na dotaz, jestli za tyto dvě klece tedy platí dvojnásobný nájem, mi s hurónským smíchem odpovídá: „Zatím ještě ne“. Jeho kamarádi a spolubydlící mají v rohu místnosti vybudovánu malou svatyni. Bůh spravedlnosti je jen spoře osvětlen červeným světlem. I když sami mají málo, před svatyní vždy naleznete nějaké drobné oběti. Dnes to byl pomeranč. Lidská víra a naděje je neuhasitelná. Když se zeptáte pana Ma, jestli by se chtěl vrátit, když teď jeho příbuzní si přeci v Číně dnes už žijí lépe než on, říká bezelstně. „Ano, vím. Představte si, že mají dokonce jen kuchyni větší než já celý byt. I zahrádku mají. Ale já bych už neměnil. Nic nemůže být pro mne lepší, než tady toto. Toto je můj život, a tady umřu.“ říká bez špetky závisti a já mu skutečně věřím. To, co nám připadá šokující a hluboce nedůstojné, se pro něj stalo jeho světem.
Tisk
Zpět
