Bio
Awards
Gallery
Essays
Banalities
Contacts

Na okraj jedné fotografické soutěže Frame 2010

Šestý ročník fotografické soutěže Frame je za námi. Byť nemá zdaleka popularitu a známost svého staršího bratra v triku Czech Press Phota, naštěstí ale jako leckterý mladší sourozenec je zase tvorem živějším a mrštnějším. Soutěž FotoFrame je již roky pevně – a zároveň příjemně zlobivě - etablována v poloze hraničního hledání moderního vizuálního výrazu, který více než své určení pro magazíny a noviny, hledá své místo na zdech výstavních síní.

(Rekreace: 1. cena – Milan Bureš)

Na historii soutěže Frame je prostě sympatické ono urputné a usilovné osahávání hranic, kam až moderní fotografie může jít a až kam dojít. Možná lze až říci, že jistým způsobem i nahrazuje v Čechách chybějící – a možná ani příliš nevyžadovaný - umělecký a vážně vedený veřejný diskurs o roli a postavení fotografie v současném umění. Zaplaťbůh a ještě jednou zaplaťbůh. Onen starší a populární bratříček, Czech Press Photo - jako soutěž novinářské fotografie - je již leta soutěží převážně o významných událostech podaných „zajímavým způsobem“ a její umělecká laťka - ve svém středu – se ve srovnání se světovým děním ve fotografii jen kdesi v dálce klopýtavě lopotí. V tomto pohledu přehlídka Frame v přímé konfrontaci s Czech Press Photem, protože za ní přichází jen v těsném závěsu, vítězí. Prostě se jí daří definovat fotografii jako svéprávný a svébytný umělecký objekt, který svojí existencí překračuje tři děvky zapomnění: aktuálnost, popisnost a záznam. Nebo alespoň dokáže zpochybňovat obraz fotografie jako přímý otisk nějaké události. Obecně je to tedy báječné. Horší už je, pokud se na letošní ročník Frame podíváme pod drobnohledem.

(Bůh: 3. cena – Tomáš Trojan)

"Fotbal je hra, kterou hraje dvaadvacet hráčů a vždy v ní zvítězí Němci," pronesl kdysi slavný fotbalový útočník Gary Lineker a ten proslulý bonmot jakoby platil i pro letošní ročník soutěže Frame. Za Němce stačí dosadit uměleckou školu ITF. Nic proti ní, je to škola výrazná, skvěle vedená a vychovala řadu skvělých fotografů. Ale že by její zrovna její vizualista a umělecký kánon byla vskutku tou jedinou mantrou, která opanovala zdejší pódia? Frame sám sebe definuje jako otevřenou soutěž. Určenou jak pro studenty fotografických škol (sic), tak i pro ostatní profesionální fotografy. Jména dřívějších vítězů, jako Andrej Balco nebo Martin Kollár, která stála mimo toto studentské prostředí, byla vždy pro Frame nejen přínosná a obohacující, ale mnohdy svojí „dospěle“ hlubokou vizualistou, přinášenou z jiného zdroje, jí dávala obecnou vážnost mezi fotografickou veřejností. Až se nechce věřit tomu, že letos nikdo takový, stojící mimo prostředí uměleckých škol, neposlal práce natolik výrazné a svébytné, aby tuto v jistém smyslu školometskou hegemonii ITF narušil. Jistě, soutěž a výsledky ve fotografii nejsou skok o tyči a nejde je změřit na milimetr, ale přeci jen malinko zaráží, že třeba práce vítěze Czech Press Phota Jana Cágy, který přináší podobně stylizovanou výpověď, se nikde neumístila. Je ale také prostě jen možné, a bohužel to částečně vyplývá ze slov poroty, že – byť je soutěž vedená jako otevřená – prostě porota, třeba jen podvědomě, dávala přednost pracem nastupující generace. Pak by ale asi bylo přímější a upřímnější nazvat soutěž soutěží studentů uměleckých škol. A i hodnocení by mohlo být shovívavější. Ale nechme toho. Fotografie není běh na sto metrů a diskuze, zda ta, či ona práce měla být tak či onak hodnocena, vskutku nejsou relevantní. Zkusme se spíše podívat po jednotlivých oceněných pracech.

(Klasika:1. cena – Martin Tůma)

Letošní ročník soutěže Frame je totiž opět dávkou fotografií moderního kabátu. Vizuální stránka a barevnost snímků vychází z moderních trendů a možná už i výtvarných diktátů, které k nám přicházejí z časopisů jako je Visura magazín, Fraction magazín a dalších a v tom jsme trend zachytili zcela bez ztráty desítky. Soutěž Frame v této poloze zcela lehounce, zdaleka a násobně překračuje standardy soutěže Czech Press Photo výtvarně se stále držící v hranicích fotografie let devadesátých, a kde náklon 45 stupňů stále stačí na první místo v kategorii Aktualita. FotoFrame opravdu jako dosud jediná soutěž v Čechách k nám sem přivádí – ve svém průměru – výtvarnost dnešní fotografie se svojí moderní barevnou paletou, svižnými kompozicemi, překvapivými obrazy, a specifickou čistotou scény. Zároveň se ale jaksi ve své modernosti jen samolibě shlíží. To, co z pouhých kabátů jako převlečníků dělá opravdu životné postavy – samotné tělo a duši, to ona velmi často pomíjí a dál zůstává v poloze dojímání se nad sebou a nad svojí formou. Drtivá většina prací připomíná školní cvičení na téma: tady máte růžovou a do příště přineste něco fakt odvázaně růžového. Příklady takovýchto souborů nalezneme celou řadu. Snad nejvýrazněji to lze pozorovat ve vítězném souboru Martina Tůmy v kategorii Klasika, který celý je vystavěn na premise: „hele, hustě sněží, postav se tamhle, bude to taky hustý“. Soubor výborně kompozičně a barevně seskládaných stylizací, který je ale zároveň naprosto myšlenkově prázdný, bez jediné špetky obsahu, významu. Nejinak je tomu i v případě souboru Petry Hajdůchové, nazvaném Yeshua. Pateticky zvolený název kontrastuje s prostince naivní, romanticky dívčí ideou dělání „křesťanských symbolů z kousku plátna“ a posázených na posvátných místech. Místo hlubokého setkávání se s náboženstvím, odkrýváním vnitřních pramenů křesťanství dostáváme jen svoji denní dávku povrchového pozlátka symbolů na cool místech.


(Bůh: 2. cena – Petra Hajdůchová)

Jistě, možná je ten soud zbytečně přísný. Jsou to práce studentů na startu. Bez lidských zkušeností většinou příslušejících věku, bez hlubokých prožitků a zážitků. Ale soutěž Frame se tak profilovala. To ona se nazvala soutěží otevřenou a sama si řekla o kritéria absolutní. Přiznat si, že je toliko soutěží studentskou, byla by třeba shovívavost jako u souboru Jakuba Jurdiče nebo Lucie Pištorové namístě. Z hlediska věčnosti jsou ale třeba právě tyto soubory těmi, které čas bohužel nepověří. Oba, každý jinak, přebírají dikci moderní fotografické výpovědi. Jeden vypráví stylizovaný příběh sebe samého, druhý příběh společnosti. U obou souborů nevíme kde začínají, nevíme proč byly jednotlivé záběry udělány a nevíme proč to skončilo. Máme u obou souborů pocit, že mohou ve svých „cool“ obrazech pokračovat donekonečna. Aniž by cokoli přidali, změnili, konfrontovali, rozvinuli. Prostě nekonečná snadnost zmnožování, která je důsledkem přijmutí formy, ale nepromyšlením obsahu, sdělení, významu. Jen smutně lze vzpomínat na loňskou práci téhož Jakuba Jurdiče, kde naprosto strhujícím způsobem vyprávěl příběh zneužité dívky a kde výpověď byla založena na autenticitě obrazu a autenticitě zobrazované a kde sám příběh přesáhl autora (skvělá věc, když se právě toto povede) a zavalil diváka.


(Klasika: 3. cena – Jakub Jurdič)

Je to škoda. A zároveň to trošku vypadá jako trend. Jak celá společnost sklouzává k zábavě, kde se prožitek nahrazuje zážitkem a diskuse žvanivostí, jakoby i umění se pomalu naklánělo a sjíždělo po stejné ploše. Čteme explikace kurátorů k jednotlivým souborům a cítíme se staromódně se svojí prudkou touhou vidět skryté, objevit podpovrch, pohlédnout do úzkosti. Přesto si lze vybrat. Soubor Kamily Musilové je skvělým příkladem skloubení moderní formy s rozkoší vyprávět staré dobré příběhy. Její hravá personifikace starých skříní je nesmírně osvěživá a zábavná. Podobně jako i soubor Milana Bureše, který tu s úšklebkem a tu s jakýmsi shovívavým úsměvem přináší svůj pocit veselé tísně ruských galerií. Oboje soubory vyprávějí příběh, který v autorech bublal a sám se vydral na povrch. Nejsou to jen soubory „podívejte se, jaké mám chytré nápady“, nejsou to školometská školní cvičení na předvedení moderního výrazu, ale jsou to nalezené skutečné příběhy, které si jen autory zvolily za svoje věrozvěstovatele. Tudy vede cesta do dalších ročníků, tudy vede cesta „k dospělosti“. Nezbývá než se na takové soubory v dalších ročnících těšit.

(Klasika:  2. cena – Kamila Musilová)

Partnerské weby: Etiopie | Foto workshop | Travel gallery | Last Minute dovolená | Dovolená na horách