Opulentní královský večírek kambodžské vlády ve stínu chudinské čtvrti

Na betonovou pláň před halu, kde za malou chvíli bude slavnostně otevřen veletrh, přijíždí dlouhá kolona vozidel čtyř ministrů cestovního ruchu, kteří se sem sjeli z regionu ASEAN. Špičku kolony tvoří policisté na silných motorkách, všude v ulicích, na všech křižovatkách patrolují vojáci dohlížející na bezpečnost této delegace. I každý autobus s delegáty veletrhu je doprovázen policistou na motorce, což působí působivě - na jednu stranu, na druhou stranu legračně právě svojí přehrávanou pompézností. Stovky stolů na večerní trachtaci zaplavují plochu o velikosti fotbalového hřiště, kolem se vine červený koberec a projevy a zdravice neberou konce. Asijská zdvořilá obřadnost je ve svém živlu. Takhle to nějak muselo vypadat na proslulých čínských shromážděních. Kambodžský Ministr turismu, pan Thong Khon, vede důstojně svoji zahajovací řeč o důležitosti turistiky pro svůj stát a povede ji na tomto veletrhu ještě mnohokrát. S citem pro asijskou obrazovou poetiku hovoří o tom, že zatímco rýže je pro Kambodžu bílým zlatem, je turistika a výnosy z něho zlatem zeleným a že je nutné ji tedy podporovat a že on tak tedy bude činit. A s podporou cestovního ruchu nemluví do větru. Hned po jeho projevu se mezi delegátské stoly rozeběhne nejméně stovka livrejovaných studentů hotelových škol a začne roznášet ty nejjemnější delikatesy vybrané chuti.. Vítejte na královském dýchánku, který připravila kambodžská vláda.

(společná podesta v kambodžském kondominiu)

Jen několik desítek metrů od této opulentní žranice se nachází jedna z nejbídnějších ulic Phnom Penhu. Několikapodlažní blok zcela zničených, vybydlených bytů, ve kterých se tísní tolik kambodžanů, kolik je delegátů konference ATF 2011. Na chodbách nesvítí žádné světlo, ze schodišť zmizelo zábradlí. Byty jsou zde předělané na podivné podomní obchůdky s bizarními předměty ke koupi, ve kterých se i přesto a nadále bydlí. Jen se prostě večer zboží smete ze zdí na podlahu a jde se spát. Chodbami pobíhají otrlé krysy, které dávno ztratily strach z lidské přítomnosti. Lidé přetékají z maličkých bytů a jsou zavěšeni v hamakách na chodbách, matky přes den se scházejí na táčkách, hrají karty a jejich chlapi bez zaměstnání polehávají na postelích a opíjejí se levným alkoholem.

(Pohled ze společné chodby)

Vedle, kousek dál, hřmí z luxusního Diamantového ostrova, kde Fórum probíhá, sebevědomé projevy delegátů. Až sem doléhá smích bezstarostných majitelů cestovních kanceláří navzájem se utvrzujících v tom, že rok 2011 bude rokem asijského boomu cestování. Luxusní hotely s whirpooly mají otevřenou náruč. Očekává se dvouciferný nárůst turistů z Číny. Sám předseda vlády Kambodži se ve svém černém Mercedesu přijíždí podívat na veletrh a prohlédnout si jednotlivé stánky. Halou šustí ponížená uctivost, cvakají spouště fotoaparátů novinářů. A zatím tady, v této chudobné ulici, se prohánějí děcka a před domem hrají fotbal. Zábava nemajetných. Každý kluk chce být slavný fotbalista. Jediná cesta, jak se vysmeknout z prostředí, do kterého se ti kluci narodili. Přesto je tu v této uličce cosi jiného, než je obvyklé v jiných chudých zemích. Všude kolem mne je hmatatelně přítomný stud. Stud lidí, kteří musí žít tak, jak žijí. Ne hanba, ne onen vzteklý pocit hanebného ponížení, ale stud. Stydí se, že jejich domy jsou vypálené jako po válce, stydí se pozvat si mne k sobě domů, protože ví, že jejich byty jsou prosté a chudé.

(Bydlení vykořeněných)

Ve tom studu se ukrývá naděje. To není hanba, která je společenským dnem, oni nejednají hanebně. Ti lidé z této ulice a i jiných, podobných ulic v tomto městě, cítí a  prožívají, když se mnou jednají, ostych. A v tom je ta naděje. Naděje, že ta hezká slova pronášená na nedalekém Fóru lidmi jezdícími v Mercedesech, nejsou jen prázdnými proklamacemi solidně oblečené vládnoucí vrstvy, ale že i ti tady v této ulici vědí, že to tak být může. Vzdálenost mezi mocí a touto ulicí vypadá sice na první pohled jako nekonečná propast, ale právě stud je to, co ji snad umožní alespoň zčásti zasypat. Ti lidé tady jsou ochotni se obětovat, jsou ochotni i pro ty krásné řeči pracovat do úpadku. Vlastně jim až závidím. Tyhle reflexy, mám pocit, jsem už asi kdysi někde při svých cestách ztratil a nahradil cynismem. 

(Odpočinek při volejbalu)

Chtěla bys také cestovat?
Strašně moc. Ještě nikdy jsem nebyla za hranicemi. Pocházím ze dvou sester a dvou brášků a naši rodiče nemají peníze, abych se někam mohla podívat.

Proč nevycestuješ sama, vždyť Ho-Či-Min je od Phnom Penhu vzdálen jen pár stovek kilometrů.
To nejde. Sama peníze nemám a nemohu si je vydělat. A všechny peníze, co vydělají moji rodiče, dávají na moje vzdělání a vzdělaní mých brášků a sester.

Počkej. Vždyť autobus je tu levný, nebo se můžeš svést náklaďákem a ubytování je téměř zadarmo. Proč bys nemohla jet, vždyť jsi mladá?
Nezlobte se, opravdu nemohu. Opravdu to nejde.

Máš pas?
Nemám. Nalevo je muzeum genocidy, věznice S-21, o které jste jistě slyšeli.
(po krátké odmlce)
Moje babička tam byla zastřelena.