Poděkoval a odešel. Již před patnácti lety.

Na začátku loňské výzvy „Děkujeme, odcházíme“ byl samozřejmý pocit sdílený velkou částí doktorstva, že každý lékař má Bohem seslané právo, aby se během celého svého života měl alespoň třikrát lépe než řidič autobusu či pošťačka ze Sedlce. A protože tomu tak dosud zlotřile nebylo, rozhodli se doma strašit, že to prostě na povel zamknou a odejdou ven. Do cizácké doktorské nirvány, o které pěli ty nejsladší chvalozpěvy. A aby bylo jasné, že toto nezadatelné právo mají a že opravdu jdou tam, kde holubi do huby létají, neváhali lékaři přemalovat sanitku na pohřebák. K té pošťačce ze Sedlce s třetinovým platem to bylo možná trochu cynické, ale v dějinách nešlo o nic nového. Vždyť jen před nedávnem se všichni španělští letečtí dispečeři z podobných důvodů hodili marod a letadla nechali křižovat vzduchem podle vlastního uvážení. Boj o právo mít se skvěle, tedy přesněji řečeno mít se lépe nebo alespoň stejně tak, jako chytře vybraný soused, a touha získat jistotu, že to tak bude do skonání věků, je starý jak lidstvo samo. Závist, pýcha a touha po ráji jsou nejlepší a nejspolehlivější polínka v kotli nikdy neutuchajícího dějinného pohybu.

Učitel Hájek: „Vypracoval jsem síťový graf. Jedno navazuje na druhé. Náhody jsou vyloučeny, anebo se s nimi počítá. Pokud bude vzestup cen rovnoměrný, jako dosud, koupíme si první automobil za…, malý moment, … za pět a tři čtvrtě roku. Výchozím bodem je samozřejmě svatba. No, a potom už jsou jen samá pozitiva a sociální jistoty. První dovolená v Jugoslávii, následuje první dítě. Pak již výše zmíněný automobil, zde se stávám zástupcem ředitele, druhá dovolená v Jugoslávii, druhé dítě. Mezitím samozřejmě rekreační chata, taktéž i barevný televizor, přívěs, a tak dále, a tak dále, a tak dále, na deset let dopředu.“ Štěpán: „No, vy jste velice progresivní. Celý RVHP jede na pětiletky, a vy už na desetiletku.“

Učitel Hájek: „Při platu 2223 Korun 50 haléřů brutto ani jinou možnost nevidím.“

Doktor Oldřich Čapek vždycky chtěl být lékařem, jen díky rodičům měl trochu politický škraloup. U vojáků to naštěstí prošlo a stal se lékařem vojenským. Hlavním lékařem na proslulém vojenském cvičišti Doupov. Což o to, byl bílý límeček, tak to přeci jen měl trochu fešácké a tehdy stejně šlo jen hlavně o ženské sukně, ale pořád - Doupov je Doupov. Po revoluci přešel do krajské nemocnice v Hradci. S platem 2223 Korun 50 haléřů brutto. Jako jeden z prvních se začal zajímat o alternativní druhy léčby a v roce 1993 si otevírá v Praze kliniku „celostní péče“, jak rád razí tento termín pro spojení tradičně medicínské a alternativní léčby. Přináší do Čech některé unikátní druhy léčby vymykající se z katalogů úkonů zdravotních pojišťoven. „Tradiční kliniky“, říká, „léčí symptomy. Já lečím člověka a snažím se nacházet příčiny.“ Více než polovinu jeho pacientů mu tvoří cizinci. Pro Čechy je bariérou fakt, že je u něj nutno za jeho léčbu platit, protože žádná pojišťovna s ním nechce uzavřít smlouvu. V roce 1996 přichází finanční krize.

„Už jsem byl unavený“, říká mi tady ve své ordinaci v Thajsku, „problémy s hygienou, krize, pojišťovny, chtěl jsem jít někam do světa. A samozřejmě jsem si představoval Německo.“ Přišla nabídka na šéfa kliniky v Thajsku, s dobrým platem. Odletěl tam i s rodinou. Thajsko je skvělá země. Zdravotní pojištění známé z Evropy tu je neznámé a placení za zdravotní péči v hotovosti je tu samozřejmostí a i většinou jedinou volbou. Svým způsobem doktorský ráj, zvláště když jste z „té“ Evropy. Ráj to je, jen - ďábel se skrývá v detailu. Vzdálenost od Čech byla příčinou, že manželství se mu rozhoupe a žena se vrací domů. Po několika letech Němci kliniku zavírají a doktor Čapek stojí před rozhodnutím kudy dál. Během několika měsíců otevírá vlastní kliniku. U své nové ženy v domě platí naštěstí jen nízký nájem, budoucnost a i tehdejší současnost je úžasná. Má se skvěle.

Ďábel se skrývá v detailu. Na hodinu dostává vyhazov od své thajské ženy. Téměř všechny věci mu zůstávají v ordinaci a opět stojí na křižovatce. Narychlo buduje už svoji třetí kliniku. Pacienti v tom mezičase stojí, neléčí se. Těsně před dokončením se přes měsíc není schopný dostat do kliniky, protože Thajsko je plné demonstrací červených košil, barikád, vojáků, tanků, mrtvých a celé centrum je uzavřeno. Hoří okolní budovy, naštěstí jeho klinika není zasažena. Další odklad. Samozřejmě, že půjčky je třeba splácet, i když ordinace nepracuje. Ďábel se skrývá v detailu. Už dávno není výhodou být bílý. Místní lékaři si žárlivě střeží svůj rajón a využívají každou příležitost, jak anonymně udat cizáka, který jim bere práci. Přehnala se i druhá vlna červených košil, tentokrát už ale o dost slabší. Každý rok musí létat do Evropy nechat si vystavit roční pracovní vízum. Je to vždy nesmírně komplikované, protože thajci dávají víza jen tříměsíční. Přesto to neznamená, že se nemá skvěle. Má se skvěle.

Teď jeho klinika stojí a voní. První klinika kompletně v jeho vlastní režii na té nejlepší adrese. Se všemi finančními riziky i se všemi příjemnostmi. Moc dobře totiž ví, že ďábel se skrývá v detailu. Klinika vypadá úžasně, pacienti chodí, i když je pro dnešek všechny zrušil, abychom si mohli povídat. Telefony drnčí. Zatím to vypadá všechno dobře. Zaklepu to na dřevo.

Je zřejmé, že pro akci „Děkujeme, odcházíme“ se nakonec nalezne nějaké kompromisní řešení. Jen nás to bude zase o trochu víc stát peněz z naší kapsy. Lékaři dobře vědí, že pro ně, jako odložitele naší konečnosti, máme nekonečnou slabost. Ostatně již dnes se kompromis připravuje a původní jasně čitelné platové požadavky „kožené jistoty desetinásobku“ se pomalu přeformulovávají do obecně ušlechtilých – a mediálně korektnějších - požadavků na zmírnění nelidských poměrů ve zdravotnictví. Jak snadno akce vznikla hnána doktorskou závistí, tak teď rychle bude muset být nalezen přijatelný, čestný únik z patu. Ale ať dopadne 1.březen z pohledu akce „Děkujeme, odcházíme“ jakkoli, jedno je zřejmé. Touha – vidíte, už neříkám závist - mít plat jako bankéři, doktoři v Americe, plat jako doktor Čapek či předseda vlády na Marsu, je odvěká. S jistotou se dá čekat, že pokud nám snad lékaři dají alespoň chvilkový oddech, zase se ozvou učitelé, policajti, nebo aspoň výrobci rohlíků. Tak už to na světě chodí. Na ďábla v detailu v tom shonu po naplnění snu si nikdo ani nevzpomene.

Snad bude pro ty zítřejší demonstrace poučením, že i doktor Čapek má své všední dny. Ale obávám se, že zrovna v tom jsme nepoučitelní.

Dodatek:

Podle české ambasády si v Thajsku vybudovalo existenci jako MUDr. Čapek jen asi 30 Čechů. Většina z nich pracuje v turistickém byznysu a dost často se zaměřuje na poskytování služeb českým turistům. České ambasádě není známo, že by zde působil jiný lékař než MUDr. Čapek.