Polemika s Radkem BurdouAutor: Jaroslav Kučera

Ten základní pocit nebo spíš nesplnitelná touha je, že už nikdy nebudeme mladí a tak vše, co se tehdy stalo, bude pro nás mít vždy vůni nostalgie, ačkoli se to dělo – alespoň pro mě – za odporného bolševika. Tvrdím, asi na rozdíl od mnoha mých přátel, většinou levicových umělců, že za bolševiků nic nebylo lepší, než je teď. Že nám chyběla svoboda, o tom snad nikdo nepochybuje, ale stejně na to lidi zapomněli. A pro mě svoboda znamená mnohem víc než jakékoli hmotné statky a namítání, že člověk je svobodný hlavně uvnitř, je slabý argument, je to jenom berlička.  Mám dojem, že se takto díváte i na moje fotky z těchto let. Je jim už čtyřicet let a tak, zcela logicky, jsou i pro mě tak trochu z jiného světa. Už dlouho skenuju staré negativy, na kterých jsem tenkrát „nic“ neviděl, ale dnes k nim přibyl zajímavý historický moment a taky nostalgie a mnoho z nich se mi jeví jako skvělé nebo alespoň dobré. Zvlášť na mladé lidi musí působit docela exoticky, což se potvrzuje v mnoha „objevech“ starých, dříve naprosto neznámých fotografů z dávných let.

Možná víte o naprosto úžasných objevech prvoválečných fotografů Bišického, Myšičky, Brože a dalších, jejichž negativy se mi podařilo získat. Některé fotky jsou naprosto dokonalé, světové, a vsadím se, že tenkrát byli zcela normální, dokumentární.

Abych se vrátil k vašim postřehům. O fotografii dědečka v kostele taky nepochybuju, byla to neuvěřitelná náhoda a myslím, že neměla vůbec souvislost s tím, jak jsem se díval na fotografický obraz tenkrát a nyní. Ani nevím, kde jsem ho fotil. Někde na Slovensku, kde jsme s Antonínem Hartmannem / kunsthistorikem/ a Ivanem Smetáčkem / ano, to je ten hudebník, tehdy taxikář / mapovali pro Umělecká řemesla vitráže Vincence Hložníka, ale na barvu. Měl jsem sebou i Leicu a jediný kinofilm, na kterém z celé týdenní cesty jsou snad jen čtyři, pět záběrů. Týdenní cestování se dvěma skvělými kamarády byl nejbáječnější týden v mém životě. A ta fotka dědečka dívajícího se kamsi k nebesům ze své kostelní lavice, byla možná odměnou za to, co jsme na Slovensku dělali.

Můj pohled na fotografii se za ta léta vůbec nezměnil. Ať to bylo při mejdanu na kolejích nebo ve vámi vysmívané Arménii při křtu v kostele, vždycky jsem se cítil spojený s těmi „mými“ lidmi a tak to bude u mě vždy, i když si myslíte opak. Ten vámi obdivovaný dědeček ze Slovenska je dle mého stejně ryzí a prakticky se neliší od stejně duchovní scény křtěného Arména. Otázkou je jen, jak fotografie působí na lidi. Vy jste si to vyložil po svém a třeba jste měl v Leica Gallery jen blbou náladu. Sám to znám a na objektivitu i svého názoru se dívám velmi opatrně. Věřte, že v mých nových fotkách není žádný kalkul. Jsou naprosto prožité a ty intenzivní týdny, které jsem v těch zemích prožil, byly pro mě opravdu jako polití živou vodou. V postsovětských republikách jsem byl  s fotografy, kteří jsou ryzími amatéry a tak jsem viděl u mnoha z nich, jak vznikají „turistické“ fotky, o kterých pejorativně píšete. Vždycky jsem chtěl, aby na fotce byly tak trochu emoce, výraz, trochu tajemna, čistota kompozice a přirozenost. Tomu „amatérovi“ tyto věci většinou unikají a nevidí je. Jemu stačí, když se mu člověk hezky usmívá do objektivu, případně ho vyfotí při jeho činnosti, což je ale někdy zase důležitá etnografická práce (viz váš jmenovec Roman Burda fotografující jakýsi kmen v Etiopii ). To mě však vůbec nezajímá a snad je to i vidět. Stejně tak mě nikdy nezajímalo, abych svými fotografiemi poukazoval na nějaké nešvary doby nebo se ještě snad snažil řešit problémy světa. Od tohoto jsou novináři se svými prvoplánovitými pohledy, pro každého srozumitelnými.  Tedy žádná babička s hráběmi, i když jsem je taky určitě fotil… Mimochodem, ke svému kritickému článku jste si nevybral ani jednu fotografii, která byla v Leice vystavena, což je naprosto nekorektní a zkreslující pro případné čtenáře. Proto vám nabízím níže pár fotek, které byly vystaveny a musíte z nich vidět, že naprosto neodpovídají vaším výtkám.

Píšete o jakémsi pádu každého fotografa. Já ten svůj“pád“ snad prožil v 80. letech, kdy jsem moc nefotil a chtěl z této země zmizet. Ale neustálé váhání a osobní vazby mě tady, díky Bohu, držely až do převratu. Vy považujete fotky z protestů proti MMF za pád. Na tom vašem odsuzujícím odstavci lze krásně demonstrovat, jak jedovatým odsudkem lze poplivat cokoliv. Cituji:  Už zde jsou to bohužel záběry nikoli účastníka demonstrace, ale jen jakýsi – byť povedený – výtvarný záznam akce, kde sám autor lhostejně stojí mimo dění a jen koná svoji profesi.

Začnu odzadu: nekonal jsem svoji profesi, ač jsem měl nabídku jako mnoho fotografů od jakési americké agentury fotit na určeném místě a pak jim za 5000 korun odevzdat negativy. A takto několik dní. Pane, já duši neprodávám a tak  nezávisle a naprosto naplno jako na druhé straně demonstranti, kteří naplno házeli šutry a těžko mohli fotografovat.  A jedním jsem taky dostal do krku. A jejich „zdravotníci“ mně každou chvíli vymývali oči od slzáku, neboť jsem neměl plynovou masku ani vodu jako Tonda Kratochvíl, který do toho šel jako do války. Ale s tou plynovkou, počítám, nic nenafotil.  Ale vy víte, že jsem tam „byl mimo dění“ a vytvořil jen „jakýsi záznam akce, byť povedený“. Ten „záznam“, jen tak na okraj, se stal na Czech Press Photo 2000 Fotografií roku a následující rok v Kodani dostal první cenu na Euro Press Photu. Myslím, že nejsem reportérem a toto byla syrová reportáž, tak jako jsou fotky z tiskovky OF v roce 1989. Paradoxně jsou to obě moje ve světě nejznámější fotky. A nevím, kde jste vzal to, že Honza Šibík byl dokumentarista, nebo jak to škatulkujete. Ten je od počátku typickým novinovým reportérem, hlavně tedy tím válečným… To jsem jen chtěl podotknout něco k tomu počátku mého „pádu“.

Ještě něco k  výstavičce v Leice. 19. prosince jsem poprvé v životě pozval přátele na mé narozeniny a paní ředitelka  Leici mi dovolila na tento jeden den sundat fotografie tzv. Edice 100, ten guláš, který tam visí snad rok a dát tam moje fotky z poslední doby, tedy toho krkolomného pádu, dle vás. Normálně bych ani tyto fotografie nad sebe a vedle sebe a jen na jednu stěnu asi nikdy nedal, ale toto byla akce pro přátele na jeden den a jinak se to nedalo instalovat, protože jsou tam přesně umístěné rámy fotografie Edice 100, které se měly vrátit na své místo.  To k té instalaci. Bohužel tam tu moji výstavu zatím chtějí mít, neb se asi mnoha lidem líbí. A dále: jsou na ní fotky ze tří cest do Arménie, jedné na Ukrajinu a jedné do Karabachu. Tedy žádná Gruzie… A byly to cesty velmi výživné a s turismem měly společné snad jen návštěvy klášterů, ale i tam byli známí mniši a lidi, které ten Garik Avanesjan zná. Popisky či glosy nebo vzpomínky píšu odjakživa pod fotky pro lidi, kteří chtějí k vizuálnímu dojmu nějaký bonus. Rozhodně to není výklad toho, co tou fotkou „básník“ myslel, jako se to dělá třeba dnes. A fotograf, pokud chce něco udělat, musí jezdit po návštěvách, jak se vysmíváte. A to může být návštěva kláštera, rodin, hospod, kaváren, procesí, prostě čehokoliv. Musíte se stát účastníkem i toho strahovského mejdanu. Ale ve vašem případě musíte vědět, jak slovem „návštěva“ a  „turista“ lze shodit vše asi jen proto, že mi není dvacet jedna a že jsem si dovolil fotografovat mimo republiku, kde dle vás je vše rozmetáno turisty s fotoaparáty. Chudák turista Bresson, když fotil s kágébákem v zádech v Sovětském svazu, neznaje slovo rusky, neznaje nic o ruské duši. Vlastně jen „kradl“ momentky. A přesto jsou ty fotky nádherné. Tím se nechci vůbec přirovnávat, ale nebýt “turistů“, nebylo by těch krásných fotografií. Nemám, na rozdíl od vás, tu vědomost, že se svět podstatně pohnul, a že používám berličky. To by chtělo vysvětlení, zda tím myslíte, že se pohnula, nevím kam, sociální fotografie a že tím posunem je například tzv. konceptuální umění nebo počítačové manipulace. Nebo snad chcete, abych avantgardně začal fotit rozmazaně nebo nakřivo? Jen proto, abych byl in? Ale to radši budu fotografovat jako dřív, než abych začal tapetovat výstavní síně např. variabilně vyděšeným či nudným obličejem na deseti fotkách. A jediné berličky budu potřebovat po 10. únoru, po operaci kyčle. A až je odhodím, pojedu do Ruska, na Slovensko, Rohanský ostrov, tramvají do Lucerny nebo kamkoliv, kde budu chtít fotit své „dědečky v kostele“. A pamatujte, že nic není ztraceno, jen se zapomíná na tradice, vítězí arogance, síla, rychlost a peníze. Nezbylo nás moc, co si fotí do šuplíčku jako za mlada, jen nemáme tak ostré lokty jako mladší generace, která se dere nahoru. Asi je to OK.

Víte, napsal jste, že jste mě svými řádky asi zklamal, ale není to až tak pravda. Když kdysi napsal Josef Chuchma recenzi na mou výstavu v PHP, taky se mi nelíbila, ale nakonec jsem ji uznal a z těch fotek jsem si do budoucna nechal jenom pár. Ale u vás mám pocit, že nejste ani tak rozmrzelý z mých fotek, jako z něčeho úplně jiného a taky jste dnes asi na jiné vlnové délce, což je pro emotivního člověka, jakým vy pravděpodobně jste, dost podstatné.

Možná by nebylo od věci si někdy pokecat, třeba v Leice na kafi.

Jaroslav Kučera

PS: Ještě k tomu mému údajnému pití. Používám ho jen jako opravdovou berličku a výmluvu toho, že jsem málo fotil. Já alkohol prakticky celý život nepil, a když, tak mně bylo špatně. Tenkrát jsem měl hlavně málo zkušeností i filmů a byl jsem blbý, že jsem nefotil… Jsem v podstatě abstinent s výjimkami. Ale na té koleji i v Arménii mi trochu alkoholu vždy pomohlo dostat se blíž k lidem, což není nic neobvyklého. Člověk nemá takové zábrany. Na východě je to taky nutnost určité desinfekce.

Posílám vám ještě dvě fotky z Karabachu, které nejsou v Leice, je na ní člověk z města Šuša v Karabachu a na druhé „don Quiote de la Karabach“ se svou herkou.  Mám je dost rád, možná víc než mnohé fotky ze Strahova….