Proč psát o fotografii

Proto jsem se rozhodl vést tento blog. Budu přinášet snad jednou týdně nějaký zážitek z nějaké výstavy nebo výstav, nebo psát o tom, co mne v souvislosti s fotografií napadá. Ale pozor. Budou to trochu jiné řeči. Budou dlouhé a budou nudné. A budou nevychované a neuctivé. A zároveň bohužel nebudou o šťavnatostech, kolikrát jsem se vyspal s modelkou při foceni v slunečnicovém poli. Prostě bych se rád pokusil tu přemýšlet nad fotografií jako nad jedním z aspektů Umění.

To přemítání bude čistě osobní. Velmi často se budu plést a budu mít často nepravdu. Někdy jen proto, že zrovna vám, milý čtenáři Františku, to nebude vyhovovat, a někdy proto, že to bude hloupé jaksi obecně. Tak už to chodí, když někdo vyjadřuje svoje názory. No a taky budu pěkně sršatý. To obzvlášť, protože to mám rád. Teprve když je názor hraniční, je schopen vyprovokovat nějakou diskusi. Budu ale rád, když diskusi nevyprovokuje sršatost, ale naopak diskuse nad mojí nepravdou. Protože dotčenost nad sršatostí je většinou známkou malosti a taková výměna názorů nikam nevede. Zato polemiku nad mojí nepravdou je skvělá. Učí se totiž obě strany. Jedna formulovat a jedna se chytnout za nos. Do těchto diskusí se chci pouštět denně. Jedině tak to pohne s tím nehybným a zatuchlým českým fotografickým rybníčkem prolezlým „janabrachismem“ a „jensehoprobohanedotknoutismem“. Vždyť, proboha, kdo si pamatuje nějakou opravdu nějakou pěknou šťavnatou polemiku, kdy to svištělo z obou stran a byla to radost číst a nakonec z toho vznikly skvělé fotky?