Řecko - země Bohem zapomenutá.

Lentas. Bohem zapomenutá krétská vesnička. Spíš jen pár pohozených chalup kolem zálivu a sevřených okolními vysokými horami. Nejbližší vesnice půl hodiny plavby lodí nebo pětatřicet kilometrů drápání se přes pohoří do vnitrozemí. Do Lidlu pro párky a hlubokozmraženou pizzu 70 kilometrů. Dřív od civilizace téměř odříznutá rybářská vesnice je dnes v podstatě plně závislá na turistickém ruchu, který ale ani v poslední době nebyl masový. Snad každý dům nabízí ubytování. Sedm turistických  taveren, kavárny a dokonce v tomto zapomenutém koutě světa naleznete dvě samoobsluhy a v nich každý den čerstvou veku. A samozřejmě internet. Pokus zajistit zaměstnanost i jinak než v turistice selhal. Obrovské skleníkové plantáže rajčat se rozpadají už léta. Nebyl na ně odbyt. V maličkém přístavu kotví pár turistických německých jachtiček, jejich majitelé s rodinami přespávají na pláži ve stanu. Potraviny a pití si kupují v otlučeném karavanu, který tam vede jeden Němec v penzi.

V jedné takové kavárně vesničky Lentas sedíme u majitele Nikose. Je červenec, nejvyšší turistická sezóna. Sedíme na terase přímo na břehu moře. A jsme po celý večer úplně sami. Stejně jako druhý den. Jediní hosté po celý večer. Tedy – pro přesnost – nikoli přímo jediní návštěvníci báječné hospůdky s okouzlujícím výhledem, ale ti ostatní – to je rodina. Ti majiteli taverny a zároveň majiteli domu neplatí. V jiných tavernách to ostatně není o moc lepší. Nikdo to nechce říci, ale zařízení závislá na individuální turistice jsou v drastickém propadu viditelném na každém kroku. V každém městě, v každé vesnici je to vidět. Chvíli si povídáme, chvíli se díváme spolu s nimi na místní televizi. Běží tam animované pohádky pro děti. Celý večer. Tohle je totiž Nikosův život. Pracovat a z práce být živ. Žádná politika. A i když naše útrata ve třech osobách činí pouhých 8 EUR a je to jeho jediná dnešní tržba, je Nikos milý, ochotný, usměvavý. Jako by měl někde jinde schovaný hrnec zlata. Krize? Bankrot? Tady se pije frappé.

Default Řecka je vážná věc, neplatit dluhy je vážná věc. Noviny celého světa přinášejí příběhy nezodpovědnosti řeckého hospodářství, které nás vážně rozhořčují. Železnice v Řecku má tržby ve výši 100 milionů euro, ale jen za mzdové náklady vydává 400 miliónů eur. Průměrný plat zaměstnance drah je 65.000 euro ročně, tedy téměř 130 tisíc korun měsíčně. Lidové noviny přinesly šokující zprávu, že vrátný ve státní společnost Hellenic Petroleum si přijde na závratných 180 tisíc korun měsíčně.

Jenže v rozhořčení z těchto příběhů zapomínáme, že svět má vždycky více barev. A že každá válka má nejen své strategické bitvy, ale hlavně své malé oběti. Je snadné napsat, že za hřích defaultu jsou odpovědni Řekové. Jistě, obecně a z hloubi jasperské duše opravdu všichni.  Proto již dnes je cena benzínu v Řecku vyšší než v Německu. V novinách se snadno napíše, že Řecko rozhazovalo. Ale ne všichni jsou v Řecku železničáři nebo učitelé, nebo vrátní ve státních petrolejových firmách. V Řecku bohužel žijí také tito moji majitelé apartmánů, kteří ode mne teď v červenci dostali pouhých 10 euro na osobu a den a přesto v nejvyšší sezóně, v té jediné, kdy si mohou vydělat, a která je dlouhá necelé dva měsíce, mají z pěti studií obsazené jen dvě, protože jejich turisté hlasovali nohama. Ať počítám jak počítám, nevychází mi to ani na platby úroků z hypotéky. Ostatně platit za železničáře bude muset zvýšenými daněmi i majitel taverny Nikos v Lentasu s celodenní tržbou 8 euro za dvě frappé, jeden koktejl a lahvičku Retsiny.

A tak se trochu bojím, že pro tyto nehrdiny řeckého příběhu bude default Řecka opravdu krutý, a že jejich zítřejší soukromé příběhy budou psány zcela jinak než příběhy vrátných. Možná bychom na to měli myslet, až budeme znovu psát o dějinnách řeckého bankrotu.