Bio
Awards
Gallery
Essays
Banalities
Contacts

Smrt jako mediální kýč

Nedávná smrt fotografa Rémi Ochlika (a píšící novinářky Marie Colvinové) obletěla celý svět. Prostřednictvím agentur se jejich smrt ve válce o Homs (pardon, ona byla spíš traktována jako Smrt) dostala do hlavních zpravodajství všech televizí a novin. Náhle se Sýrie a celá její komplikovaná válka smrskla právě na tuto zprávu.

Ten den při ostřelování Homsu zemřeli i Syřané. Stejně jako den předtím a jako den poté. Jako každý den téhle hnusné války. O těchto mrtvých agentury žádnou zprávu nevydaly.  Nebo je lze nalézt v kolonce: při dnešních náletech se počet obětí odhaduje na 100 až 200 lidí. Není známo, do jaké školy chodili, koho den předtím líbali, ani jaké plány měli pro zítřejší den.


Pro někoho je to důkaz, že svět řídí ilumináti. Těmto lidem to nevyvrátíte. Ke slovu se však tentokrát v našem bezpečném závětří přidali i další. S překvapením jsem pozoroval, jak český veřejný prostor byl po několik dní v internetových diskusích zaneřáděn zcela nechutnými siláckými vzkazy vystřelující zpoza bezejmenných klávesnic. Bylo to hodně traumatizující, tón, dikce byla díky anonymitě odporná. Ale přeci. Odmysleme si tu nekonečnou buranskost, a zkusme se zaposlouchat, co tyto hlasy ve svých spodních tónech říkají. Pak už to s odsudkem bude složitější.

Zakladatel Facebooku, Mark Zuckebergr, kdysi kdesi prohlási: „Mrtvá veverka před vaším prahem je pro nás většinou více podstatná, než lidé umírající v Africe“. Je to s námi těžké. Vzdálenosti se zkracují, čas od vzniku události do všeobecné známosti se počítá ve vteřinách, Kambodža je stejně blízko jako Kunín. Přeci ale však zůstáváme ve své podstatě stále stejní. Věci dějící se okolo světů, které známe a ve kterých žijeme, jsou pro nás naléhavé. Sýrie je slovo o pěti písmenech a tamní padlí jsou padlé abstrakce. Zastřelený kanár mé dcery znamená dlouhý pláč. Tanky zabíjející stovky lidí denně jsou jen shluk slov, kterým rozumíme, ale které necítíme.



Pro novináře je smrt novináře tragédií. Vždyť oni přeci válku nechtěli, oni tam jsou jen proto, aby přinesli informace a nalezli opravdovou pravdu. Úkol, povinnost – to je jejich mantra, když se jich zeptáte, proč tam jsou. Z pohledu novináře je smrt novináře absurdita. Protože on tam přeci nebojuje a nikdy bojovat nechtěl. On jen informuje. Pro novináře je smrt novináře smrtí jednoho z nich, bojovníků za opravdu pravdivý popis světa.

Proto ta solidarita. Proto ty vypjaté celosvětové novinářské emoce. Pro novináře je to smrt v přímém přenosu a jejich pláč podvědomým smýváním viny, že oni tam nebyli a píší raději takto, za bukem. Proto vždy se kolem takovéto smrti vyrojí spousty detailních příběhů, které se stanou sdíleným kolektivním žalmem. Ale které se bohužel také ve své četnosti a neuměřenosti stávají pro ostatní mediálním kýčem. Marie Colvinová zemřela proto, že nemohla najít boty, které si musela při vstupu svléknout. Na počest Rémi Ochlika bude v jeho rodném městečku po pět dní svěšené vlajky na půl žerdi.


vítězná fotografie na World Press Photo

Mají zuté boty moc tvořit historii? Svěsili by vlajky o dva měsíce předtím, kdy Rémi Ochlik ještě nevyhrál World Press Photo a nebyl slavný? Možná by také psali, jen méně naléhavě a bez těchto „hluboce lidských příběhů“, protože by jim zbyl jen příběh bělocha v „cizí válce“. Ale, upřímně, ještě že to tak nebylo, vždyť i to je už dávno mediální kýč.

Svět se však mění. Možná ne tak prudce jak bychom chtěli a možná ty změny jsou vidět ve sférách, které by měly být spíš před veřejností uzavřeny. Ano, právě letošní vyhřezlé temné internetové diskuse, ne asi poprvé, ale asi poprvé tak silně, přinesly konečně i veřejně sdílené vědomí, že válka je něco jiného než smrt novináře. Možná je to zatím jen o úsměšcích, zlovolných urážkách, ale ten pocit, že válka je jiný příběh, než jak ho nakreslila média, ten je tam patrný.

Vždyť jak je také jinak možné psát o Rémi Ochlikovi. Do Sýrie přicestoval ilegálně (jistě, protože to jinak nešlo) a jako freelancer, tedy nezávislý žurnalista, který nefotí na zakázku, ale který peníze dostane až z toho, co se mu podaří nafotit. Jeho rozhodnutí bylo jeho rozhodnutím. Bylo plně v jeho rukách a on sám za něj plně nesl odpovědnost.


Je legitimní se dívat na válečné utrpení přes smrt novináře? Ta zpupná a cynická a drsná diskuse se vlastně ptala, proč právě on měl tu čest, že na něho média svítila. Proč on a ne ti jiní mrtví – ti místní mrtví, kteří právě pro něco a kvůli něčemu bojují, ti, kterým – cynicky řečeno- ta válka proboha patří. Proč on, když on tam byl jen kvůli práci a – přiznejme si to i na rovinu – také (možná pro leckoho až příliš zpupně) hledal věčnost, neboli banálně řečeno: hledal slávu. 

Jistě, jeho smrt byla tragická, protože neumřel při přestřelce, ale „jen“ při nešťastném zásahu tankové střely. Byla to jedna z tisíců absurdit, které se ve válkách stávají a které pro Syřany jsou pouhým záznamem do statistiky. Nebyla ani větší, ani menší z pohledu Syřanů, kteří naopak se ptají, proč sem ti novináři jezdí, když jim osobně se utrpení nijak nezmenšuje. Informování světa? Ne, tohohle už mají Syřané dost. Z jejich pohledu je to jen vzteklý pocit, že svět si prostřednictvím Ochlika jen kupuje lístky do kina na film o válce v Sýrii.  Ano, svět je sice dojat, ale ten svět je dojat jen filmovým příběhem promítaným skrze fotky Rémi Ochlika. V tom kině nejsou živí mrtví. Jen mrtví Syřané najatí jako statisté bez mzdy, o kterých by šlo si pomyslet, že po představení se zvednou a dojdou si pro honorář. Z pohledu Syřanů je Ochlik jen prostě další zbytečná smrt, taková, jakých denně řeší desítky, stovky.

Rémi Ochlik moc dobře věděl, co dává všanc a věděl, kam jde a co se může stát. Jeho smrt byla jistě tragická: pro něj, pro rodinu, pro World Press Photo. Ale jeho smrt nebyla hrdinská. Nebyla to smrt, která ovlivnila válku. Cynicky vzato to byl pouhý úraz na pracovišti a nikoli symbolická smrt syrské války.


Příběh té syrské války má totiž bohužel zcela jiné hrdiny a zcela jiné martyry a poslední slovo toho příběhu ještě zdaleka nebylo napsáno. Je mi nadějného kluka líto, že zemřel. Ale bylo to jeho rozhodnutí a byla to jeho práce. Stejně jako ti nenávistní diskutéři i já s nimi souhlasím v tom, že nechci účinkovat v dojemném příběhu, který připravila média v souvislosti s jeho smrtí. I přes fakt, že jeho fotky mám rád.

Partnerské weby: Etiopie | Foto workshop | Travel gallery | Last Minute dovolená | Dovolená na horách