Tereza z Davle je přes noc ikonou. Banální?

Fotografie autorky, která si říká Tereza z Davle a která se nikdy nevyučila býti fotografkou – jak se s důrazem a jakousi předstíranou pokorou a údivem opakuje snad v každém jejím životopise – v poslední době zaplavily veškerý zdejší mediální prostor. Není společenského magazínu, není televize či rádia, které by si nepovažovalo za čest s touto dámou české fotografie udělati rozhovor a přinést, pokud možno na křídovém papíře, její snímky. To už se tak někdy stane – ať cíleně - nebo jen třeba mimoděk a souhrou okolností, že prostě „potkáte svůj čas“. Hvězdnou sekundu své slávy ta „holka křtěná Vltavou“ prožívá právě nyní. 

 Je to věru zvláštní. Zvláštní zejména proto, že frekvence rozhovorů s touto fotografkou je tak častá i přesto, že fotografie Terezy z Davle nikdy nebudou patřit do zlatého fondu historie české, neřkuli světové fotografie. Její fotografie, při vší úctě k této matce malých dětí – ach další moment, který genderově zaznívá z každého rozhovoru, jsou totiž – inu - banální. Promiňte. Jsou líbezné. A strašně banální. Jsou jako kuchařky naši paní Jiřiny Bohdalové, která už v nadpis u své knihy báječných receptů svým věrným čtenářkám oznámí, co pěkného je bude čekat: „Lidi, to je ale bašta!“

 Přesně takové jsou totiž i snímky naší Terezy. Zobrazují nezpochybnitelně krásné, až nádherné  dívky a ženy v krásně estetizovaných pózách, s dokonalým stylingem a se správně odměřenou špetkou toho genderového kořeníčka. Jsou správně a přesně nasvíceny. A jsou neuvěřitelně přesně vybalancovány na jemném ostří, takže nikdy nespadnou do oné hanebné a „zakázané“ dekadentní nahoty (fuj!), ale naopak vždy se pevně drží v tom svém jasně a srozumitelně vykolíkovaném světě maloměšťácké krásy doplněném dráždivou kapičkou obnaženosti bez hvězdičky.

 Ale to je také zároveň i všechno. Protože dál není nic. Kromě této barvotiskové krásy vhodné do šatních skříněk umělecky založených automechaniků, ty fotky již nepřináší dalšího nic. Neřeší, ba ani nesdělují žádnou autorčinu obsedantní myšlenku, její běsy. Nic. Jsou to prostě kopretiny, jenjen si k nim přičichnout.

 Autorce to však, proboha, nevyčítejme. Takovýchto líbezných fotografií holčičí krásy je samozřejmě kolem nás nespočetně a vždy, stejně jako zmiňované kuchařky paní Jiřinky, i budou patřit k těm  nejpopulárnějším. Ostatně není to tak dávno, co si této maloměštácké touhy veřejnosti hledat maloměšťáckou „zakázanou“ krásu všiml Reflex a začal pumpovat do lidí plné trakaře obnažených prsou. Tereza z Davle jen prostě měla to štěstí, že právě v tuto chvíli jim přišla pod ruku a vyhověla novému trendu „objevování“ nahoty v mainstreamových barevných magazínech.

 A tak se zprudka stala ikonou dneška. Etalonem nahé krásy u úřednic z Finančních úřadů.

 I tak obyčejně a prostě se lze stát v Čechách slavným umělcem.