FotoFrame 2011: Další pokus jak být bezvýznamným?

FotoFrame mám rád.hlavně pro přísliby, které navozuje. A to i přesto, že její loňský ročník nebyl nikterak povedený. Ostatně kdo by se chtěl začíst, jak jsem ho loni viděl, může se podívat na článek, který vyšel v Kavárně Josefa Chuchmy.  Pro letošek organizátoři vyhlásili velké změny. Asi si pod slovem změna každý představujeme něco jiného. Prostě změny se nakonec ukázaly býti spíše změnami technickými. Organizátoři zrušili kategorie vzletně opisované a nahradili je toliko kategorií jedinou, obvykle ve světě nazývanou Open. Tedy, že každý může poslat co chce, a porota posléze vybere, co chce zase ona. No a pro potýrání autorstva navíc ještě přidali autorům povinnost sepsat explikaci v angličtině, asi proto, aby vytvořili dojem, že teď je to fakt vážná soutěž a že teď od letoška opravdu už půjde do tuhého.

Proč ne.

Sice jsem tedy, přiznám se, čekal spíše změnu ve smyslu útoku na získání kvalitních soutěžících, než jen drobné přemalování vývěsního štítu, ale to je samozřejmě věc organizátorů. V každém případě ale kladně je nutné hodnotit složení poroty, kde vedle už zavedeného Josefa Mouchy přibrali i Ivana Pinkavu, artového fotografa a bývalého fotografického pedagoga, či pedagoga současného, pana Ábela Szalontaie, vedoucího katedry fotografie univerzity Moholy Nagy v Budapešti.

1. cena: Gabriel Frágner a Anna Gutová – I love my family


Soutěži FotoFrame taková jména sluší. Již léta se profiluje jako fotografická soutěž artová, tedy jako jistá – hlavně obrazová - protiváha novinářské soutěže Czech Press Photo, díky které si lidé udělali mylný názor, že svět fotografie jsou jen fotografie esteticky krásně odrážející události a díky které každá nová generace musí přijít s novými, humanitně vycelizovanými obrazy sociálně vykořeněných cikánských děcek v Rumunsku. Soutěž Foto Frame zde stojí v jisté smyslu na straně druhé – na straně fotografií, které by mohly nebo by aspoň chtěly viset ve výstavních síních a kterým toto místo určené pro kontemplaci a zastavení vyhovuje.

Je dobře, že takováto soutěž existuje. Je ale špatně, že již druhým rokem není takovýmito obrazy naplněna.

Říkám to s trochou smutku, byť si myslím, že si za to organizátoři trochu mohou sami. Jejich hrubá orientace na studenty fotografických škol, kteří přeci jen v jistém smyslu jsou zatím životní mlíčňata, je sázkou na nejistotu. Samozřejmě, že výrazní talentové se pronikavě projevují již v mládí, ale přeci jen hloubavost, zadumání, kontemplace – to vše povětšinou přichází s věkem. V mládí je přeci jen tendence nahrazovat zkušenosti a hluboké prožitky obyčejnou formou. Mládí je revoluční nikoli proto, že je zkušenější o naše prohry, ale prostě proto, že naopak nic neví, a nezná tedy ani překážky, protože si je nedovede představit.


2. cena: Akos Czigany – Skies, hommage à Hiroshi Sugimoto, 2010

Ve výsledcích Foto Frame se toto nahražování prožitku „novou“ formou projevuje více než výrazně. Vítězka hezky trendy používá Polaroid, trendy pracuje s „obyčejnými home shoty“, výpověď stylizuje do trendy sedmdesátek, ale … Proč si proboha vybrala právě tuto rodinu. Čím je odlišná, či čím je naopak typická. Co je účelem této náhodné sbírky albumových fotek? Ten příběh nemá hlavu ani patu, nejde odnikud nikam, nepřenáší žádnou emoci, kromě jediné: evokuje svět, na který se snažíme zapomenout, ale v kterém jsme přesto žili a byli kupodivu spokojení. Jenže evokace doby, její exploatace, to ještě prosím pěkně není umění. Od umění chceme, aby nás pohltilo a zavdalo důvod, abychom sami z těch obrazů tkali své myšlenky. Tady se jen díváme. Na obrázky, které jsou trendy.

Druhá cena je formálně velmi zdařilá. Ukazuje architekturu z detailu, kolem kterého denně chodíme a přesto ho nevidíme. Je to zajímavé, obrazově atraktivní téma. Je to téma ideální pro Czech Press Photo, kde budu do každé jedné fotografie dloubat a říkat si: aha, to je tady, hm, zajímavý pohled. V artové soutěži ale chci vidět víc. Nechci jen prostinký, slaboučký nápad nafotit vnitrobloky zespodu nahoru, ale chci, aby ten prostinký nápad měl nějaký hlubší smysl. Na těchto fotkách jen koukám do cihel. Zábavně, ale můj pohled je prchavý. Při druhém pokuku se už ukrutně nudím. Je to jen forma. S prázdným vnitřkem. A to i přesto, že jde o poctu slavnému fotografovi Hiroshi Sugimotovi a jeho sérii Theatres. Protože místo inspirace, jde bohužel jen o nápodobu, ve které právě ten jeho dodatečný rozměr chybí.

Když jsem napsal o prvních dvou místech, snad bych měl napsat i o místě třetím. Ale nic mne nenapadá. Snad jen slova závisti, že autor to umí s bleskem ve tmě, což já neumím. Formální hra se světly, už tisíckrát viděná, ničím nepřekvapující trendy shluky světla a objektů podle norem artových škol, totálně vyprázdněná forma. Zapouzdřený systém ááách fotek, které v zapouzdřeném světě formálních výbojů artových škol musí každý rok dostat nějakou cenu, aby kantoři věděli, že je učili dobře. Trochu mám samozřejmě problém s tím, že se to tak dnes jako rakovina začíná šířit světem a i jiné světové soutěže také začínají klást absolutní důraz na dokonalou artovou formu a s výpovědí si nijak nelámou hlavu. Takže chyba je prostě u mne a v mém očekávání, a tenhle článek berte jako mrmlání starého jezevce.


3. cena: Jan Grombiřík – Annunciation

Ostatně, ještě že nejsem v porotě. Třeba bych v tom, co tam přišlo, to taky nakonec vybral.

I když, vlastně nevím. Já tyhle fotky nemám k smrti rád. Tváří se umělecky nesmírně vážně jako u pohřbu, jistě mají úžasné anglické explikace s vynikajícími uměleckými vhledy. Prostě každou vteřinu dělají Umění, až třísky z nich lítají.

Tohle prostě pro mne nic není. Mám rád srandu. A tak všechny tyhlety seriózní fotky strčí do kapsy jeden jediný mobilový shot z jednoho obchoďáku. Pánové Moucho a Pinkavo – TOHLE JE PRAVÉ UMĚNÍ!